Neděle 16. března 1873

V kostele (černé hedvábné šaty) úplně sama. Po mši jsem hovořila se všemi našimi známými; Sučin a ještě jeden, kterého neznám, se vyptávali na mámu.
Měly jsme několik návštěv. Pak na koncertě (kabátek z vikuně) spousta lidí, ale takový vítr a hlavně takový prach, že je to strašné! Boreela jsme viděly několikrát, měl na sobě světlý kostkovaný redingot, velmi hezký. Polák, jehož jméno neznám, měl žaket jako baron Merck. Přece jen, když Boreela vidím, ještě k němu něco cítím, ale jsou to jen zbytky minulé lásky a proto, že je nejelegantnější mladý muž v Nice; ani jednou jsem mu neviděla do tváře, a tak nemohu říct, zda se na mě díval.
[Na okraji: Kdy to skončí? Čtu s odporem.]
Přece mě ale zajímá, protože se dosud nepředstavil, a zvlášť když jsem mu tak dala najevo, že se mi líbí – náhodou, bezpochyby. [Vepsáno: To není pravda.]
Abych si zasloužila vévodu, musím se vzdát i myšlenky si ho podmanit? That is the question.
Ano, myslím; ale jestli o Boreelovi nic nenapíšu, budu na něj přesto myslet, a to vyjde nastejno; ach! ale jestli jsem tak ubohá, že se nedokážu přinutit k takové maličkosti, abych později měla tak velké štěstí, nejsem toho hodna. Musím odložit každou myšlenku na Boreela, nesmím na něj myslet, nesmí se mi líbit, protože jak jsem už řekla: nemám-li jednoho, líbí se mi druhý! Musím se k tomu přinutit. A on naschvál se obléká podle mého vkusu. Ale to je jedno, překonám se. Budu se snažit zapomenout. To jest nesmím užívat tak vznosných výrazů; jde jen o to, abych se přestala jím zabývat. Zapomenout na něj nemohu, protože ho vidím každý den, je to těžké, ani se nemohu přimět, abych na něj nemyslela, protože je hezký. Ale co jsem tedy slíbila?... Vím to a svůj slib dodržím. Není to zábavné, ale chci to udělat, abych si zasloužila!...
[Napříč stránkou: Je to hloupé, neměla bych tolik hloupostí psát.]

Poznámky

Anglicky v originále: „To je ta otázka" – Shakespearův Hamlet.