Středa 5. března 1873

Krásné počasí. Měla jsem dvouhodinovou lekci klavíru. Dina má bolest hlavy.
Nevím proč, při lekci se mi na mysli zjevil vévoda z Hamiltonu, jak velí na své jachtě, stará se o vše, platí mužům na palubě a pečuje o všechno. Zjevil se mi — mladý, krásný, bohatý, svobodný, vznešený — jaký šťastný muž! Maje ohromné příjmy, rozděluje je s moudrostí — což, myslím, nedělá, ale nevím, proč všechny ty myšlenky procházely mou představivostí. Připadal mi tak krásný, tak ušlechtilý, tak příjemný, že jsem se podivila, jak jsem ho mohla byť na okamžik srovnávat s Boreelem. Miluji ho tolik! A to mi jeho nepřítomnost dává ještě víc pocítit. Je to strašné!
Zůstat tu a mít za jedinou útěchu [Škrtnuto: právo] myšlenku, že se snad vrátí příští zimu! Představuji si ho jako mrtvého a že nic ho ke mně nepřiblíží. Jaká hrozná myšlenka! Mám slzy v očích a v srdci ještě víc; pláču. Kdybych ho nemilovala, mohla bych se utěšit.
Vyhovoval mi jako manžel ve všech ohledech. A už tu není; ale kdybych ho aspoň nemilovala — co na tom, že mi vyhovoval co do postavení a peněz, vždy bych mohla najít jiného; ale miluji ho, a to je to, co mi působí utrpení. Vědět, že jiná žena je u něj! Ach! Bože můj!
Trpím tím. A odejměte mi to utrpení a budu ještě tisíckrát nešťastnější — ta bolest tvoří mé štěstí, odejměte mi ji a budu nešťastná. Žiji jen tím. Všechny mé myšlenky, všechny touhy, vše je soustředěno tam.
Vévoda z Hamiltonu je mé vše. Boreel se mi líbil, líbí se mi dosud, ale to je něco jiného. Hamiltone, ach! Kdybys věděl, jak tě miluji! To je věta prastarého a dávno překonaného rázu. Vždyť se už nemilují ženy tak jako muži pro peníze. Muži milují ženy, když jsou v módě a pro jejich okolí. Zdá se mi, že jen dokážu milovat. Láska k Boreelovi je láska, která přišla sama od sebe, přirozená, aniž jsem si toho povšimla. Ani nevím, kdy jsem poprvé pocítila [Škrtnuto: že ho miluji] tu banálnost.
Nemluvilo se o něm, nikdo nevěděl o jeho existenci, a najednou se mi líbí, padl mi do oka. Není to věc, na kterou bych si mohla vzpomenout. Nemohu říci: toho a toho dne jsem viděla mladého muže, který se mi zalíbil. Nedokážu si uvědomit, kdy jsem si ho všimla. [Škrtnuto: To je opravdový román.] Nedokážu ani popsat ten cit. Nemohu najít výraz, řekla bych jen: nevím kdy, nevím jak ta láska přišla — přišla, protože pravděpodobně přijít musela. Chtěla bych to definovat, a nemohu.
Láska k vévodovi je láska vypěstovaná. Když jsem zjistila, že baron Finot není baron, nýbrž prostý Boreel, v mých očích zbavený všeho, nejprve mě to zarmoutilo, pak mě napadlo, že kdybych mohla mít vévodu, bylo by to ještě lepší než baron. A o to jsem se snažila, ale stále jsem pochybovala, zda dokážu milovat Hamiltona — připouštěla jsem, že po mně může toužit, ale nevěděla jsem, zda ho dokážu milovat; dokonce jsem prosila Boha, abych ho milovala. Ale ve chvíli, kdy přijel, všechny mé pochybnosti se rozplynuly. Zdálo se mi o něm v předvečer jeho příjezdu a zamilovala jsem se do něj ve snu. Byl tak krásný. Viděla jsem ho ve skutečnosti a sen mě vůbec neoklamal; byl stejný.
Od toho okamžiku ho miluji víc než cokoli na světě. Myslím jen na něj. Miluji ho, a proto nemám klid. Bojím se, aby se to nevědělo. Ale kdybych měla vyměnit ty neustálé útrapy za klid, nedala bych je, neboť ty trápení tvoří mé štěstí. Nemohla bych bez toho žít.
Bože můj, dej mi vévodu z Hamiltonu!
Na promenádě mnoho lidí (modré šaty). Pěšky jsme se při odchodu zastavily pohovořit se Swiss Times, kteří byli ve fiakru; zatímco jsme s nimi mluvily, viděla jsem zdaleka Boreela s jeho kočárem s jedním koněm. Přijížděl k nám, pak jsme pokračovaly a on nás minul — nepodívala jsem se na něj. Udělala jsem dobře, myslím, že jsem si ho nevšímala — chci, aby mě vyhledal on, a ne já. Pak nás minul ještě jednou v protisměru, díval se na mě; pak jsme nasedly do kočáru a viděly jsme ho ještě jednou. Opravdu jsem byla ráda, že ho zase vidím, a ještě víc mě na něm zajímá, že za mnou neběhá a nedělá žádný pokus se s námi seznámit — to je to, co mě dráždí.
Vím-li sama, že když se člověk tváří lhostejně, získá víc a ostatní se o něj víc zajímají, proč se tou metodou neřídím? Myslí si, že je vším, myslí si, že ho zbožňuji, a proto chodí se vztyčenou hlavou; přesto, když jsme ho ještě jednou minuly, šel pěšky, pak jsme se otočily, seděl na židli a hodně se na mě díval. Vypadal znuděně, byl roztržitý — má bezpochyby zlomené srdce, dnes tak vypadal.
Poté, co jsem mu tolik ukázala, že ho miluji, budu chladná; ta náhlá změna ho překvapí, jeho ješitnost bude dotčena a bude chtít znát příčinu. Ach! Ráda bych se pomstila. Ale abych mluvila upřímně, vůbec se mi nelíbí, je krásný bezpochyby, ale nemiluji ho. [Škrtnuto: Má láska odešla, je daleko.] Dnes večer jdeme k Pattonům, jednoduchý společenský večer.