Čtvrtek 6. března 1873

Krásné slunce, ale prach a strašný vítr.
Na koncertě (černé hedvábné šaty, růžový klobouk) dost lidí (v Méditerranée bylo matiné).
Hrabě Etienne přišel s námi promluvit. Ale prach a vítr byly tak strašné, že jsme nemohly zůstat na koncertě, a šly jsme po městě na pochůzky. Vrátily jsme se pro můj starý modrý klobouk, který si Sophie přála jako model. Mezitím jsem se převlékla (vikuní oblečení, klobouk po banditsku). Jely jsme ještě do města, pak domů.
Boreel tam nebyl. Je snad stále v Monaku? Co mu je? Dříve trávil čas tak příjemně, a teď — ubohý chlapec! Jak ho lituji! Nic k němu necítím, ale protože se nudím, nemajíc nikoho, kým bych se mohla jen tak zaobírat, lituji jeho nepřítomnosti. Opravdu, v tomto světě nelze žít bez někoho, kdo vás zajímá. Velmi dobře chápu, že mi Boreel jako manžel nevyhovuje, ale přece jen bych chtěla, aby mě miloval, a dokonce si myslím, že kdyby uměl chopit se příležitosti, mohl by se mi zalíbit...
Jak jsem hloupá a nudná. Bezpochyby jsem neměla co psát...
Ach! Co to říkám! Vůbec ne, to nemůže být. Ale ráda bych věděla, kdo ho za den takto změnil. Včera měl ten výraz, jaký mívá vévoda: zhýralý, unavený, lhostejný, samolibý. To se mi na něm velmi líbilo; možná dostal košem od hezké Gunnisové, to by mohlo být.
Ta slečna Gunnisová je velmi hezká, možná se do ní zamiloval, požádal ji o ruku a ona odmítla. Tak ho lituji ještě víc. Jestli je to tak, není divu, že se jezdí rozptylovat do Monaka. Ubohý drahý příteli! Ale zároveň, je-li to tak, je to pro mě velmi trapné, strašně trapné pro mě! Jsem z toho velmi rozladěná.
Ach! Jak bych ráda znala přesný důvod! Ale opravdu, teď už nemám žádný důvod chodit na promenádu!
vše odjelo! A jediné rozptýlení odjíždí každý den do Monaka; to je velmi mrzuté! Proč se nedá představit? Je hloupý. A co jestli nechce? Ach! Ne, to není možné! Nenajde příležitost.
Hloupá jsem já? Je v Monaku.