Úterý 4. března 1873

Překrásné počasí, ale bez slunce. Jely jsme na oběd do La Réserve (modré šaty) — naše rodina, Bach, Gabrielli. Bylo tam mnoho lidí, Bravura se svou svitou. Pak domů, pěšky s Gabriellim. Večer jsme měly hosty, společenský večer: paní Howardová, Hélène a Lise (Hélène a Lise okouzlující). Paní Markevičová, hraběnka de Mouzay, paní de Daillens, hrabě Markoff, hrabě Etienne, pan Barnola, hrabě Gabrielli, pan Solemeff, pan Patton, pan Abramovič.
Pili jsme čaj, bavili se. Dina přišla jako Číňanka, pak jako jeptiška. Markoff se šel podívat na mé malby; jsem spokojená; bavila jsem se. (Pan Barnola zpíval, vše bylo velmi zdařilé.) (Fialové šaty, rozpuštěné vlasy, korzet otevřený vpředu, velmi pěkné; obličej trochu unavený.)
Cestou z La Réserve jsme projely přístavem, hrabě Gabrielli mluvil o vévodovi z Hamiltonu, o jeho jachtě; zastavily jsme se zeptat, komu patří jachta, kterou jsme viděly. Řekli nám, že není vévodova, že jeho a Wittgensteinova odjely před osmi dny.
Takže odjel, ona taky, vždyť ji už nevidím! Ach! Zuřivost! Takže ho neuvidím dříve než příští zimu, a kdo ví, kde budeme. Spíše kde bude on a čím bude.
A být jím takto přehlížena. Vyjadřuji se v málo slovech, ale řekla jsem vše. Odjel, aniž by věděl, že existuji. A i kdyby to věděl, zapomněl by tak rychle: k čemu mu to je? Má ženu, kterou miluje. Ach! Myslím, že ji nemiluje, ale raději chce být svobodný, mít ženu, protože je to nezbytné pro šik, koně, ženu, holubí střelbu. To vše jsou atributy velkého anglického pána, který záhy upadl do špatné společnosti (ne špatné, ale takové, která se hodí k formování muže). Jaké neštěstí! A já s tím nemohu nic dělat. Nemohu mu říci, že ho miluji, nemohu, a i kdybych mu řekla!... Nevěnoval by tomu pozornost. Ach! Jak vyjádřit tu zuřivost, když člověk nemůže nic, nic, nic! Když je člověk bezmocný, to je strašné! Bože, smiluj se nade mnou! Pro milosrdenství! Dej mi vévodu z Hamiltonu!
Malý penízek, prosim!!!
Prosím Tě! Když tu byl, měla jsem důvod vycházet, oblékat se, ale teď! Tehdy jsem chodila na terasu s bušícím srdcem v očekávání, že ho uvidím aspoň na vteřinu. A teď! Ach! Bože můj, vkládám všechnu svou naději v Tebe! A v koho mohu doufat, ne-li v Tebe? Ulev mé bolesti. Ach! Pane, nemohu Tě prosit víc, vyslyš mou modlitbu. Ach! Tvá milost je tak nekonečná, Tvé milosrdenství tak veliké! Učinil jsi pro mě tolik, nemám snad právo doufat? Ach! Bože můj, Ty jediný pro mě můžeš něco udělat, proto Tě vzývám! Pomoz mi, Ty jediný mu můžeš vnuknout lásku ke mně. Ach! Dej, ať ho znovu spatřím — do příští zimy je tak dlouho čekat! Ach! Kdyby jen existovaly Bádeny! Bože můj, učiň pro mě něco!!!
A ten druhý, ubohé dítě, je pohlcen tou strašnou propastí!
Ach! Vzpomínám si, že loni zmizel na týden a víc, myslím ve stejnou dobu — to musí něco znamenat. Ale je mi líto, že ho nevidím — oživoval promenádu, jeho postava vynikala mezi nicejskou sprostotou. Ubohý, jak ho lituji, že je zkažen tím strašným Monakem. Ráda bych ho zase viděla.
Zapomínám říci, že panování Boreela bylo minulou zimu, a když letos v zimě přijel, přijala jsem ho chladně, protože od léta jsem změnila názor. Lituji ho ze soucitu a nic víc. Zdá se mi, že se příliš zabývám padlým Boreelem, ale žít bez vášně atd. atd. atd. atd.