Pátek 21. února 1873

V devět hodin si pro mě Howardovi přijeli na koních, málo lidí, docela příjemná projížďka do Carabacelu. Coco se chtěl vrátit do stáje a zlobil.
Viděly jsme Abramoviče a Logého. Krátce před návratem jsem se chtěla projet cvalem, ale Coco se tvrdošíjně zastavil před naším domem, takže jsem musela slézat. Paní Howardová mě doprovodila až domů, velice laskavá.
Odpoledne jsem studovala, nevyšla jsem ven kromě půlhodiny na terase (šedý kabátek, bez klobouku), dost lidí.
Ráno, když jsem se chystala domů, zahlédla jsem Boreela projíždějícího uličkou u naší vily, díval se na mě, spatřila jsem ho teprve ve chvíli, kdy mizel, ale myslím, že mě viděl dříve, když kůň nechtěl jít, protože přijížděl naproti v drožce. Jsem dnes úplně nešťastná, jsem v hrozném stavu, jestli to bude pokračovat, nevím, co ze mě bude, každou minutu se bojím, že se najde můj deník, že se prozradí mé tajemství o vévodovi, v každém okamžiku myslím na to nešťastné město „Hamilton", které jsem vyškrábala z mapy. Bojím se učit zeměpis ze strachu, že dojdeme ke Skotsku. Jak šťastní jsou lidé, kteří nemají žádné tajemství! Ach! Kdyby věděl, co pro něj snáším! Vyškrábala jsem to jméno z hlouposti, nevím proč, bylo lepší ho nechat podtržené, to bylo méně nápadné. Ale slečna Collignon to ví. Čekám na ten strašný den, kdy budu muset vyznačit města Skotska! Ach! Bože, zachraň mě! Upokoj mě! Smiluj se.
Jak dojemné!