Čtvrtek 20. února 1873

Krásné počasí. Než jsme nasedly do kočáru, chodila jsem hodinu se slečnou Collignon a viděly jsme Boreela.
Ráno mi zkoušeli bílé šaty.
Na koncertě (modré šaty) já, máma, Sophie, teta, viděly jsme Boreela se dvěma koňmi, pozdravil. Nejprve se postavil za nás a díval se. Pak se postavil vedle. Nečekala jsem to, a udělalo mi to nesmírnou radost, celou dobu jsme o něm mluvily, pak máma řekla:
— Musíme jet pro Dinu a já jdu domů.
Dávám pokyn Dominikovi, ale máma říká:
— Počkejte, teď je nemožné se odtud dostat.
V tu chvíli Boreel couvá, aby nám uvolnil cestu. Máma řekne „děkuji". Při otáčení ho potkáme, pozdraví mámu a ona také, aby mu poděkovala, pak ho vidíme znovu. Jedeme pro Dinu, máma zůstává. Znovu se stavíme u hudby, je za námi, ale Dominik popojede a dost nás od něj vzdálí. Viděly jsme ho ještě několikrát. Tedy mě nemá v nenávisti, nechce přede mnou utíkat, naopak, konečně je má modlitba vyslyšena, skoro ho známe. Ach! Ale nedává to snad právo doufat, že se i ty ostatní modlitby splní? Ach! Bože můj, učiň to! Zvláště co se týče vévody z Hamiltonu!
Prchat, nenávidí, jaká slova! Miserere I
Ach! Řekneš, že nevím, co chci, ale chtěla bych Boreela, jenže on není titulovaný ani bohatý, a tak nemůže uspokojit mé rozmary, a jinak bych byla nešťastná a udělala bych nešťastným i jeho. Ale mám ho ráda. Ale vévodu upřednostňuji ve všech ohledech.
Těší mě vidět, že se mé myšlenky nemění. Tady vedu úvahu, kterou jsem vedla před několika dny.
Boreel je velmi krásný, dnes obzvlášť jsem si prohlížela jeho ruku bez rukavice, je dost hrubá, ale mně se to velmi líbí. Jak je škoda, že není baron Finot! Mimochodem! Astrolabe vyhrál všechno v Cagnes! Kdyby byl baron Finot, byla bych nejšťastnější ze smrtelnic! Ale není, a tak je zbytečné o tom mluvit. Teď vím, kde vévoda bydlí, v hotelu Grande-Bretagne nebo v hotelu d'Angleterre, protože Gioia za ním šla s malým chlapcem.
V té době jsem si nevšimla chůze tohoto Apollóna. A neměla jsem žádnou představu o tom, co se sluší a co se mi líbí.
Nežádala jsem vznešenost chůze, způsobů atd. Je to právě tato vznešenost a ušlechtilé vystupování, co jsem obdivovala na vévodovi, aniž bych věděla, co vlastně obdivuji.
Ach! Ale to je ohavné. Jelikož se Boreel nehodí, chci milovat Hamiltona; a mohu, ba dokonce ho miluji. Ach! Bože, dej, ať se nám představí.
Dnes je to pro mě velký triumf, tak velký, že je to jako sen. Viděly jsme Boreela nesčetněkrát, zdravil nás, stavěl se vedle, díval se, (skoro) sledoval kočár. Jak jsem šťastná a jak je Pánbůh dobrý! Ach! Kdyby mi dal Hamiltona! Ale ten je příliš připoután ke Gioii. Dnes byla nádherná, ale není to ani tak její krásou, čím ho u sebe drží, je to zvykem, slovy, tisíci lsti! Ach, nic o tom nevím, ale patří jí. Jak je kruté toto přesvědčení! Tolik bych ho chtěla poznat. Jak je to zvláštní, vidím Boreela, velmi se mi líbí, obdivuji ho, miluji ho, a stačí, aby se vévoda z Hamiltonu ukázal, a všechno je zničeno a já myslím jen na něj. Boreel dnes za námi jednoduše běžel. Není to pravda, to je jen představivost. Nu dobrá! Kdyby vévoda projížděl a jen se podíval: Boreel přestane existovat. O tom jsem přesvědčena.
Ach! Bože můj, dej, ať vévodu poznáme. Ty! Který mi dáváš vše, oč prosím. Ach, Bože, učiň to.