❦
Sobota 11. října 1884
Zázrak! Kolem třetí hodiny jsem se přestávala třást zimou u krbu v salonu, usazená jako nemocná, a tu se Dina přiřítí.Samedi 11 octobre 1884Merveille ! Vers trois heures je finissais de grelotter devant la cheminée du salon installée comme une malade, Dina se précipite.
„On, on, opravdový, čestné slovo!“
- Lui, lui, le vrai, parole d’honneur !
Byl to on, Jules. Bylo mu doma zima, nebo co já vím, a tak místo Boulogneského lesíku – počasí je nejisté – přichází strávit odpoledne u nás. Drahý anděl! Nadšeně ho usazujeme, všichni se přihrneme. Ach, jaké štěstí! Copak to není milé, není to důkaz, že nás má rád!
C’était lui, Jules. Il a eu froid chez lui, je ne sais quoi, alors au lieu du Bois, le temps est incertain, il vient passer l’après-midi ici. Cher ange ! Nous l’installons avec enthousiasme, on se précipite. Ah ! quel bonheur ! Est-ce gentil, est-ce une preuve qu’il nous aime !
Opět jsem mu mohla držet ruku – zdá se, že mi to jde velmi dobře. Nu a pokaždé, když se člověk naivně, bez rozmýšlení, z hloubi srdce, jako dítě, a když obrátí k Bohu [Zrušená slova], On ho vždy slyší. Vím dobře, že je to pošetilost… A pak jsou tyto chvíle tak vzácné. Když se člověk připravuje k modlitbě, je to k ničemu. Je třeba víry… Ale ta může existovat, říkám vám, jen ve vzácných okamžicích, kdy člověk zapomene, kdy už ne…
J’ai encore eu sa main à tenir, il paraît que je le fais très bien. Eh bien chaque fois que naïvement, sans réfléchir, du fond du cœur, comme un enfant, et quand on invoque Dieu [Mots cancellés] il l’entend toujours. Je sais bien que c’est une bêtise... Et puis ces moments sont si rares. Quand on se prépare à prier ça ne vaut plus rien. Il faut la foi... Mais elle ne peut exister je vous dis que dans des moments rares, où l’on oublie, où l’on ne...
Dost.
Assez.