Středa 17. září 1884

Sotva mine den, abych nebyla pronásledována vzpomínkou na otce.
Tehdy jsem měla vůči němu křivdy, které mě oslepily. Měla jsem odjet a pečovat o něj až do konce. Nic neřekl, protože byl jako já; ale mou nepřítomnost musel cítit velmi krutě.
Jak jsem jen mohla ne...
Je to od té doby, co je tu Bastien a my k němu tak často chodíme s tisíci pozornostmi, mazlením, něžnostmi...
Není to vskutku velmi špatné!! Máma si z toho nic nedělá – odloučeni dvacet let, za tři roky se s tím smířila... Ale já, dcera? A pak máma nemá ani takt, nemluví o svém manželovi ani slušně – za nedostatku citů by bylo třeba aspoň určitých přetvářek.
Tedy mě Bůh potrestá. Ale ne Bastien-Lepage, u jehož lůžka konám zbožné zastávky... protože mě to baví.
Bože můj, jdeme-li na kořen věcí... člověk svým rodičům nic nedluží, pokud o něj od vstupu na svět nepečovali. Ten pán na nic vznešeného nemyslí, když... si bere hezkou ženu. Pan Richepin to řekl ve verších a ve výrazech výchovné hrubosti.
Ale to nic nemění... A pak nemám čas tuto otázku rozvádět.
Bastien-Lepage mi dává výčitky svědomí. Boží trest. Ale co když nevěřím v Boha? Nevím a přece... Mám svědomí a mé svědomí mi vyčítá, co jsem udělala. A pak nelze říci: nevěřím v Boha. Záleží na tom, co kdo rozumí pod pojmem Bůh.
Kdyby existoval Bůh, jakého milujeme a po jakém toužíme, svět by byl jiný. Není Boha, který by naslouchal mé večerní modlitbě, a přece se každý večer modlím, navzdory rozumu.
— Je-li nebe prázdné, neurážíme nikoho.
— Slyší-li nás někdo, nechť se nad námi smiluje.
A přece jak věřit???!!!
Včera jsme slavnostně zahájili provoz našeho nově natřeného kočáru na osmi pružinách a nových livrejí. Na svatbu syna generála Fleuryho. Celá Paříž, přirozeně. Jsem velmi elegantní.
Bastienovi je velmi špatně, nacházíme ho v Boulogneském lesíku, jak se šklebí bolestí... Je tam celá rodina Charcotů – to proto, aby jednoho dne přivedli samotného lékaře jako náhodou. Odejdou a Jules nám říká, že je ohavné opustit ho takhle na dva dny.
— V noci jsem dlouho přemýšlel o dopise, který jsem vám chtěl napsat, a tady je, co jsem vymyslel, ach, jak jsem to propracoval: Člověk musí být zbabělec, zlý nebo nemocný, aby nepřišel navštívit ubohého přítele, který velmi trpí...
— A proč jste nepsal! Jaká škoda!
Prý si žádal papír a pero, ale matka a Emile ho od toho odradili. Ti hlupáci!
Člověk musí být zbabělec atd. Ale to je rozkošné!
Odvezeme ho domů a ihned ho uloží. Ubohé dítě, to je skutečné dítě. Neřekl snad, že by bylo moc příjemné, kdybych byla nemocná, lehla bych si na jeho polovinu postele a mohli bychom aspoň v každou hodinu hovořit – bylo by to tak milé.
— A co když se pohádáte a budete se chtít bít? ozval se architekt.
— Pak by ze stropu na pružině sjela mříž a zapadla do připravených háků.
— Zajisté, řekla jsem, to by bylo rozkošné.
Nepřežije. Zlepšení je pryč. Dnes večer mu bolest v posteli vytrhávala výkřiky.
V Boulogneském lesíku i všude jinde stále používá můj polštář.
Ale u všech rohatých, kde je paní Mac-Kay??
Přece to není možné!..
Saint-Amand k večeři.