Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 13. září 1884

O tom, jaký dojem může vyvolat výkaz od architekta, „položka: kominická práce."
Zatímco uložili Julia, prošli jsme do ateliéru jeho bratra a protože jsem ho trochu dráždila kvůli jeho architektuře, ukázal mi krásný nový zápisník s nápisem: Kominická práce.
— Nepřehazujte ty listy!
Hned jsem zaklapla první obrácený list, protože k mým dobrým vlastnostem patří ten jemnocit, že se nikdy, ani ze žertu, nesnažím pátrat... To ovšem není, co chci říci, ale rozumíte mi. Zápisník jsem tedy zavřela, jenže ne dost rychle, a zahlédla jsem ve velkých krásných písmenech: Mac-Kay.
Bojidarovo M. K. Papoušek. Zde má přijít vsuvka od mého bratra.
Takže to není Mackay, nýbrž Mac-Kay.
[Na okraji: ani Maurice Clotz!]
Nemocný Jules řekl dnes večer v kočáře – v souvislosti s Maupassantovým románem, v němž jako vzor posloužila Cartwrightová – že to nejzajímavější ke studiu v tom salonu byly zablouděné: ty dámy, jež se tam ocitly náhodou a omylem.
Cudná Mac-Kay. Když vyslovil zablouděné, zrudla jsem. Ale po té kominické položce – no, je to velmi příjemné.
Jdu domů a dávám se do zpěvu.
Kdybyste věděli, jak zpívám v takovém rozpoložení. Říci o sobě, že dobře zpívám, vypadá hloupě. Ale mám hlas zpátky jednou za tři měsíce, někdy i méně – ale dnes večer na jevišti by to bylo něco jako šílenství. [Slova škrtnuta] Jenže tak na jevišti nikdy nezpívám; myslím, že by bylo příliš velké vzrušení.
Zpívala jsem sama, zavřená, uchvácená. Za tuto nebeskou rozkoš bych měla být vděčna architektově Kominické práci...
Ale přece jen... Říkám vám, že nemohu snést pomyšlení, že ta dáma je tam...
Ostatně, jsme přátelé, má nás rád, váží si mě, miluje mě, zajímám ho. Včera řekl, že se zbytečně trápím a že bych se měla považovat za velmi šťastnou.
Žádná žena prý neměla takový úspěch, jaký já mám po tak krátkých letech práce.
Jste známá, říká se prostě slečna Bashkirtseffová, tolik lidí vás zná. To je teprve skutečný úspěch! Ale právě, člověk by chtěl dva Salony za rok; prosadit se, prosadit se rychleji! Je to přirozené, člověk je ctižádostivý, já tím prošel... atd. atd.
A dnes se zasmál:
— Vidí mě s vámi v kočáře, je dobře, že jsem nemocný, jinak by mě obvinili, že jsem namaloval váš obraz.
— Už to říkali, dodal Emile.
— Ne v tisku! [jeden řádek začerněn]
— Ale ne!
Ale, ale, ale...
[Slova škrtnuta]
Bolí mě hlava, lidé jsou zlí.
Ó nesmrtelný Victore Hugo. Ó nejvyšší básníku, jak každý v tobě nachází veškerou svou bídu. Ó vznešený génie, univerzální génie, génie něžný, génie laskavý, génie pozemský, génie hluboký, génie pokorný, génie lidský!
Můj dobrý malý Zolo, řeknu vám to rovnou. Dávám vám za pravdu ve všem, ve všem, ve všem.
A to, co u Victora kritizujete, to odmítám také; mé obdivy nejsou slepé. [Škrtnuto: Ale přesto] Nechci, aby si někdo myslel, že obdivuji jeho záplavu nesmyslů, která se tu a tam míchá s věcmi božskými. Jenže ta záplava je tak malou věcí, člověk si toho ani nevšimne, je laskavý ke slabostem člověka jako Victora Huga – a vytýkat mu je je absurdní, dětinské.
Hudba! říkáš s pohrdáním, ó Zolo. Hudba, budiž! Ale jaká hudba.
A co je krásnějšího než hudba. Při jejím poslechu dojdeme až k víře v nejokouzlenější věci: v Boha, v anděly, v nebe, ve věčnou blaženost, které se nikdy nenasytíme. Božské vytržení v tónech té hudby, s níž nakládáš jako s malým děvčetem, Zolo.
Vím dobře, že je třeba zůstat na zemi; tato okouzlení jsou rozkoší především pro svou vzácnost.
[Tři řádky škrtnuty]
Modř! modř! Ale modř, Victore Hugo.
Myslíš, Zolo, že bude kdy člověk nebo žena, pro něhož nenastane hodina nebo minuta, kdy mu vědecký román nestačí? To je podivně stavěná věta – ale Ruy Blas je absurdní dílo, souhlasím, na jeho věrohodnost kašlu, jenže obsahuje nádherné verše, jež vyjadřují věci, které jsme všichni cítili nebo pocítíme.
Victore Hugo, zbožňuji tě. Zolo, jsem na tvé straně.

Poznámky

Pozn. překl.: „fumisterie" doslova znamená kominickou či topenářskou práci, ale je to také běžný hovorový výraz pro podvod či švindl. ↩