Neděle 14. září 1884

Květiny!
Dovedete si na chvíli představit, že jsem do Bastiena zblázněná?? Ne, chodím tam, ale je to, jak to je.
Přestanu-li tam chodit docela, budou se ptát proč; jsme spjati natolik, že bude třeba vysvětlení – a co jim řeknu?
A jít tam je pro mě nesnesitelné. Paní Mac-Kay – velká dáma. Skvostné sídlo; zpočátku u Cartwrightové nevěděla, zabloudila tam, pak se vrátila „kvůli vám". Jen si představte, jak tomu uvěřil! A teď je na svém místě. Cartwrightová říká, že pochází z Kolína nad Rýnem a že její manžel byl telegrafní úředník v New Yorku.
[Dva řádky škrtnuty]
Ale Cartwrightová je rozmrzelá, protože paní Mac-Kay si hraje na velkou dámu.
Teď je Angličanka a na všech dveřích jsou erby. A na vernisáži roku 1883 se procházela s kněžnou Massalskou a oběma Bastienami, přičemž zmíněná kněžna o nás oběma Bastienům říkala ošklivosti.
Emile to jednoho večera přiznal.
Zvažte, přemýšlejte a uvidíte, jak je mi tato konkrétní okolnost příjemná. Velvyslanectví. Byli jsme tam, ale ani velvyslanec ani jeho žena nám nezanechali své vizitky. Zkrátka, my... já...
Věčná bída – snít o tom, být rovna velikému muži, Plutarchovi, a trpět pro tak přízemní hanebnosti!!
Přesto mě dotáhli do Boulogneského lesíku, ale jsem tuhá, chladná, bledá a ošklivá. Plavili se po vodě, v loďce doktora Charcota, se slečnou Charcotovou a mladým Charcotem. Když nás spatřili, vystoupili na břeh.
Ale domů se vracím v příšerném rozpoložení. Je to, jako by se všechno zhroutilo. Beznadějné vyčerpání bez jakékoli příčiny. Chuť plakat. Konec světa. A bez jediného důvodu.
Večer přišel architekt a to trochu odvedlo mysl od těch černých věcí. [Tři řádky škrtnuty] Jsem nicméně jako hadr a on mě nese nahoru, za ním Dina. Zdá se mi, že bych sama nikdy nevylezla.