Sobota 9. srpna 1884

Ty dámy odnesly malou ledovou skříňku do ulice Legendre. Přál si takovou, kterou by bylo možné postavit k posteli.
Jen ať si nemyslí, že ho zahrnujeme dary, abychom z něj vymámily obraz.
Můj vlastní obraz je nastíněn v barvách. Ale nejsem při síle. Musím si často odpočinout vleže – a když se pokaždé zvednu, točí se mi hlava a na několik vteřin přestanu vidět.
Zkrátka je to tak špatné, že jsem kolem páté opustila plátno a šla do Bois po pustých ulicích. Všichni mi mluví jen o Bastienovi. To je pěkně tvrdé rozptýlení pro letní sezónu.
Jak je horko! Člověk je otupělý a hlava se plní těmi nejhloupějšími popěvky.
Claire mě nakazila jako posedlostí svými dvěma verši na melodii Gounodovy Večerní písně...
„Jonáš si ve velrybím bříše
povídal: ‚Ach, já chci už ven!‘“
To je rozkošné – ale nikdo mi nemůže říct pokračování; jak je to otravné – tak si skládám vlastní a uvidíte, zda je to dobré.
Jonáš si ve velrybím bříše
povídal: Ach, já chci už ven! / Ať volna mám tu celý den, / zůstat tu – pláču nad tím tiše. / Jsem tady skoro tři dny sám / a už to začíná být síla, / své lásky kdesi v dálce mám, / chci odtud pryč! Ach, mámo milá! / A k tomu strach mám jako hora, / neb jestli odsud vyskočím, / tak jen, že tahle zrůdná potvora / mě zblázní, nebo… hůř – já mlčím.

Poznámky

Pozn. překl.: Gounodova píseň L’Air du soir (Večerní píseň). ↩
Pozn. překl.: Mariiny verše jsou přebásněny volně, s ohledem na rytmus a rým; Jonáš v originále mluví lidovou francouzštinou („qu’je“, „m’y v’là“, „j’suis“). ↩