Úterý 5. srpna 1884

Ach, venkov okolo Paříže! A zvláště na versailleské trati! Ty ubohé zahrádky, zelené trávníky a odporné vázy s červenými pelargoniemi.
Údolí Bièvry se svou železnicí, ořezanými stromy a vytýčenými cestami – příroda správní a úřední! Ach! A Canrobertovi s jejich lovem na Malletovy. Malletovi jsou bohatí protestantští bankéři, kteří tráví léto ve svém zámku v odporném údolí Bièvry. Je jich mnoho – staří i mladí, dědečkové i starší mládenci.
Jsou to takoví Rothschildové v malém – Oscar Mallet, Anatole Mallet, Cucufa Mallet, Chrysostom Mallet, co já vím! Jeden z Malletových má dceru jménem Noémie a Noémie má bratra. A Noémii se věnuje obrovská pozornost. A skrývá se to před dobrým maršálem, který ví jen to, co se mu ráčí zavolat do ucha. Právě včera se přihodilo cosi docela legrační ohledně dopisu od Noémie... Ale to je nezajímavé. Jsem nadšena, že odjíždím – tito lidé mě unavují svou péčí; ráda si svobodně kašlu a vypadám špatně, kdykoli se mi zlíbí...
A pak – chcete, abych řekla pravdu? Claire mě nemůže milovat – ví, že maluji její obraz, a moje klidná ironie, když mě šťouchá, jí neuniká. Již byla skoro impertinentní a otravná, snažila se mě zaplétat do hádky. Ale já ji nechávám – a když triumfálně vydá své „Ah!“, uvádím věci na pravou míru s poznámkou, že se nechci přít: „To unavuje a k čemu to je?“
Ale v hloubi duše mě ty sklony k drzosti zlobí.
Ach, strávila jsem osm velmi nepříjemných dní! Ukazovat se unavená, bez nálady, bledá, kašlající – před cizími lidmi – to není žádná legrace. A pod záminkou přátelství o tom všem budou mluvit...
Odjela jsem tedy s radostí – ale doma na mě čekalo velké překvapení.
Přijela teta.
Přijela, protože se tam nudila – a nic nevyřešila.
Nic nevyřešila.
Nebudu vám opakovat odporné věci, které jsem dvě hodiny křičela na tyto ženy. Ne – není možné si představit, jaké hanebnosti jsem jim metala do tváře.
A celkem vzato je to velmi nepříjemné. Ubohá teta mě přišla uvítat s malým mopsem krásným jako anděl. Třítýdenní nebo měsíční štěně – roztomilé. Ale proč dělat takovéhle věci.
Zabijí mě.
Člověk by se zbláznil – a jsem tak rozčilená, že o tom nemohu ani mluvit ani si stěžovat.
Po té odporné scéně – ale čí je to vina...
Je tak únavné křičet a zuřit... A tyhle darebačky si říkají: „Zítra se uklidní.“
A protože jistě nebudu mít sílu zítra začít znovu, budu zuřivá doopravdy, vážně zuřivá, doslova zuřivá.
A ti Canrobertovi! Ta maršálová tak anglicky obdivuhodná – s tou špetkou kozí hlouposti, jakou najdete jen u Angličanek.
A Claire se svou postavou jako půlměsíc – z profilu opravdový půlměsíc – když [Začerněná slova] sedí, je to dokonce nepříjemné! A pak ten život v okolí Paříže, jména procházek a cest. „Dnes půjdeme do meudských lesů, pak jsou to chavillské rybníky, nebo ještě...“ To je otravné.
Proč – nevím, ale je to otravné. Maršálová pěstuje květiny... Jsou nádherné – ale maršálová má hlavu příliš dlouhou a příliš velkou, než aby měla půvab. Louis je nejmilší dvanáctiletý chlapec, jakého lze spatřit. Ale Claire s kulatou hlavou, s vlasy jako Japonka, upravenými po japonsku, a s krátkozrakostí; oči jako proražené díry, bez ničeho kolem, jako u nemluvňat. A anglické vtípky – unavovat lidi tím, že s tou nejpřísnější logikou rozebírají hlouposti. A především ten duch inteligentních dívek. Je to únavné, únavné, únavné. Myslím, že jsem to dala najevo.
Zkrátka.
A doma!!!
Ah, bída!
Oh, venkov!
A pokoje příliš malé, umyvadla nedostatečná, okna příliš malá, schůdky páchnoucí čímsi... venkovským, barvou nebo plísní. A vázy s pelargoniemi! Zelený trávník, francouzský park! Na cestě, s hvizdem vlaku, továrny. To je venkov!
Nikdy, nikdy, nikdy.

Poznámky

Pozn. překl.: Malletovi — přední protestantský bankéřský rod v Paříži. ↩
Pozn. překl.: Marie tvoří adverbium „anglaisement“ (po anglicku) – vlastní novotvar. ↩