❦
Sobota 2. srpna 1884
Úterý, středa, čtvrtek, pátek a sobota. Pět dní. Dokončila jsem svůj obraz. Plátno 1,40 m na 1,15 m.Samedi 2 août 1884Mardi, mercredi, jeudi, vendredi et samedi. Cinq jours. J’ai fini mon tableau. Une toile de 1 m 40 sur 1 m 1 5.
Jak vidíte, je to značné.
Comme vous voyez c’est considérable.
Bièvre opěvovaná Hugem1 – statek, v pozadí, u vody sedící dívka, hovořící s chlapcem stojícím na druhém břehu řeky. Claire ho zkopíruje a pošle mi obě plátna do Paříže. Bude-li její kopie náhodou k světu, půjde do Salonu – nebude-li, vyměním jej za svůj vlastní; zpozoruje to, nebo ne, je mi jedno. Rozumíte – raději dám pět dní, než abych ji měla tři měsíce v ateliéru a každý den jí po pět nebo deset minut opravovala práci.
La Bièvre chantée par Hugo, une ferme, au fond, au bord de l’eau une jeune fille assise et parlant à un gamin debout de l’autre côté de la rivière. Claire va le copier et m’envoyer les deux toiles à Paris. Si par extraordinaire sa copie est potable ce sera pour le Salon, sinon, je substitue mon tableau au sien, elle s’aperçoit ou non je m’en fiche. Vous comprenez j’aime mieux donner cinq jours que de l’avoir à l’atelier et corriger son travail pendant trois mois chaque jour pendant cinq ou dix minutes.
Ano, ale co když je to, co jsem udělala, velmi dobré??
Oui, mais si ce que j’ai fait est très bien ??
To není možné – ostatně v citovém výrazu postav jsou věci příliš banální, ale chtěla jsem postupovat rychle.
Ce n’est pas possible, il y a du reste comme sentiment dans les figures des choses trop banales mais j’ai voulu aller vite.
Je to tak podivné... Člověk si řekne: ale hle, tahle část vyšla rozkošně... Jaká škoda... Pak: a tahle nestojí za nic – ba, není to moje dílo, bude to pro ni vždy dost dobré – a pak zas: ale je to vskutku velmi dobré, opravdový hezký obraz! A hned nato: a co když ho odmítnou...
C’est que c’est si drôle... On se dit: mais voilà un coin qui est joliment bien venu... Quel dommage... Puis: et celui-là ne vaut rien, bah ! ce n’est fait par moi, ce sera toujours assez bien pour elle, puis encore: mais c’est que c’est très bien, un vrai joli tableau ! et un instant après: si on allait le refuser...
A jsem tedy volná! V pondělí jsem si myslela, že to nikdy nepřijde. Volná – spěchat ke svému obrazu... Proto mám jakousi chuť namalovat si krajinku pro sebe... Ještě pět nebo šest dní...
Alors me voilà libre ! Lundi je pensais que ça ne viendrait jamais. Libre de courir à mon tableau... Voilà pourquoi j’ai des vélléités de faire un paysage pour moi... Encore cinq ou six jours...
Jenže – maršálová nesmí stát za mými zády, jak to dělala každý den od pěti do sedmi, v nejlepších hodinách dne. Především je otravné cítit za sebou někoho, kdo sleduje každý váš tah štětcem, hodnotí ho, posuzuje průběžně – a člověka trápí myšlenka: co si myslí? A pak je ještě otravnější slyšet: „Proč to děláte tak zeleně?“ nebo: „Měla byste tam dát kámen“, anebo: „Ten strom tu takto nemůže zůstat.“
Seulement voilà, il faudra que la maréchale ne reste pas derrière mon dos comme elle vient de le faire tous les jours de cinq à sept heures, les meilleures heures du jour. D’abord c’est agaçant de sentir un être qui suit tous vos coups de pinceaux qui les apprécie, les juge à mesure; on est tracassé par l’idée : qu’est-ce qu’elle pense ? Et ensuite c’est encore plus agaçant d’entendre dire: pourquoi faites-vous ceci si vert ? ou bien: vous devriez mettre une pierre à cet endroit ou encore cet arbre ne peut rester ainsi.
Inspiruj mě, múzo! Chtěla bych opěvovat to, co obdivuji nade vše!
Inspire-moi muse ! Je voudrais chanter ce que j’admire par dessus tout !
Obdivuji lidi, kteří se odváží dělat poznámky jako maršálová – i těm nejposlednějším mazalům!
J’admire les gens qui osent faire des observations comme la maréchale même au plus infime des barbouilleurs !
Obdivuji Claire, která vidí, že pracuji, a přesto mě pro smích šťouchne do lokte nebo do lavičky – bez jakékoli zlomyslné nebo aspoň uštěpačné postranní myšlenky.
J’admire Claire qui voit que je travaille et qui me pousse le coude ou la banquette pour rire, sans aucune arrière pensée méchante ou seulement malicieuse.
Já, když vidím Angélique šít, cítím jakousi stínu úctu – a ostatně by mě nikdy nenapadlo takhle si hrát... Jak se odvážit... Zkrátka je to nepochopitelné. Vidět Bojidara kreslit skicu – mě by to nikdy nenapadlo... Zkrátka oni nechápou.
Moi quand je vois coudre Angélique j’éprouve une espèce d’ombre de respect et du reste jamais l’idée ne me viendrait de m’amuser ainsi... Comment oser... Enfin c’est incompréhensible. Bojidar faisant un croquis je ne songerais jamais... Enfin ils ne comprennent pas.
Ale kolik věcí mě, proboha, uráží! Hle – Bastien je jako já, a... téměř všichni umělci, ti, kteří opravdu pracují. Ostatní nemohou pochopit.
Mais qu’il y a donc de choses Bon Dieu qui me choquent ! Voilà Bastien est comme moi, et... presque tous les artistes, ceux qui travaillent enfin. Les autres ne peuvent pas comprendre.
Obdivuji také lidi, kteří jedí pořádné velké kusy skopových kotlet složených z tuku a krve.
J’admire aussi les gens qui mangent par bons gros morceaux des côtelettes de mouton composées de graisse et de sang.
Obdivuji šťastlivce, kteří s chutí polykají maliny, aniž by se starali o téměř neviditelné červíky, které v nich vždy jsou.
J’admire les heureux qui avalent avec plaisir des framboises sans se soucier des petits vers presque invisibles que l’on y trouve toujours.
Já je všechny obracím – takže trápení převáží radost.
Moi je les retourne de toutes, de sorte que la peine est plus grande que le plaisir.
Obdivuji také ty, kteří mohou jíst nejrůznější sekaná a plněná jídla, jejichž složení nelze rozeznat. Obdivuji... nebo spíše závidím povahy prosté, zdravé, obyčejné... Zkrátka...
J’admire encore ceux qui peuvent manger toutes sortes de choses hachées, farcies et dont la composition échappe. J’admire... ou plutôt j’envie les natures simples, saines, habituelles... Enfin...
Poznámky
Pozn. překl.: Řeka Bièvre, přítok Seiny tekoucí údolím Jouy-en-Josas; Victor Hugo ji opěval v básni „Bièvre“ (Les Feuilles d’automne, 1831). ↩