Sobota 2. srpna 1884

Úterý, středa, čtvrtek, pátek a sobota. Pět dní. Dokončila jsem svůj obraz. Plátno 1,40 m na 1,15 m.
Jak vidíte, je to značné.
Bièvre opěvovaná Hugem – statek, v pozadí, u vody sedící dívka, hovořící s chlapcem stojícím na druhém břehu řeky. Claire ho zkopíruje a pošle mi obě plátna do Paříže. Bude-li její kopie náhodou k světu, půjde do Salonu – nebude-li, vyměním jej za svůj vlastní; zpozoruje to, nebo ne, je mi jedno. Rozumíte – raději dám pět dní, než abych ji měla tři měsíce v ateliéru a každý den jí po pět nebo deset minut opravovala práci.
Ano, ale co když je to, co jsem udělala, velmi dobré??
To není možné – ostatně v citovém výrazu postav jsou věci příliš banální, ale chtěla jsem postupovat rychle.
Je to tak podivné... Člověk si řekne: ale hle, tahle část vyšla rozkošně... Jaká škoda... Pak: a tahle nestojí za nic – ba, není to moje dílo, bude to pro ni vždy dost dobré – a pak zas: ale je to vskutku velmi dobré, opravdový hezký obraz! A hned nato: a co když ho odmítnou...
A jsem tedy volná! V pondělí jsem si myslela, že to nikdy nepřijde. Volná – spěchat ke svému obrazu... Proto mám jakousi chuť namalovat si krajinku pro sebe... Ještě pět nebo šest dní...
Jenže – maršálka nesmí stát za mými zády, jak to dělala každý den od pěti do sedmi, v nejlepší denní hodiny. Především je otravné cítit bytost, která sleduje každý váš tah štětcem, hodnotí ho, posuzuje průběžně – a člověka trápí myšlenka: co si myslí? A pak je ještě otravnější slyšet: proč to děláte tak zeleně? nebo: měla byste tam dát kámen, anebo: ten strom tu takto nemůže zůstat.
Inspiruj mě, múzo! Chtěla bych opěvovat to, co obdivuji nade vše!
Obdivuji lidi, kteří se odváží dělat poznámky jako maršálka – i těm nejposlednějším mazalům!
Obdivuji Claire, která vidí, že pracuji, a přesto mě pro smích šťouchne do lokte nebo na lavičce – bez jakékoli zlomyslné nebo aspoň uštěpačné zadní myšlenky.
Já, když vidím Angélique šít, cítím jakousi [Škrtnuté: d'ombre] úctu – a ostatně by mě nikdy nenapadlo takhle si hrát... Jak se odvážit... Zkrátka je to nepochopitelné. Vidět Bojidara kreslit skicu – mě by to nikdy nenapadlo... Zkrátka oni nechápou.
Ale kolik věcí mě, proboha, uráží! Hle – Bastien je jako já, a... téměř všichni umělci, ti, kteří opravdu pracují. Ostatní nemohou pochopit.
Obdivuji také lidi, kteří jedí pořádné velké kusy skopových kotlet složených z tuku a krve.
Obdivuji šťastlivce, kteří s chutí polykají maliny, aniž by se starali o téměř neviditelné červíky, které v nich vždy jsou.
Já je otáčím ze všech stran – takže trápení převáží radost.
Obdivuji také ty, kteří mohou jíst nejrůznější sekaná a plněná jídla, jejichž složení nelze rozeznat. Obdivuji... nebo spíše závidím povahy prosté, zdravé, obyčejné... Zkrátka...

Poznámky

Pozn. překl.: Řeka Bièvre protékala Jouy-en-Josas a Paříží; Victor Hugo ji oslavil v básni „La Bièvre" (1831).