Pátek 1. srpna 1884

Až vám budu servírovat dojemné věty, nenechte se příliš unést.
[Začerněná slova: A propos de Bastien] – ale vůbec ho nemiluji, já, která jsem o něm mluvila s mateřskou něhou. Je to zábava [Škrtnuté: voilà tout]. Dvě já, která se snaží žít – jedno říká druhému: tak přece něco pociťuj, k čertu! A druhé se pokouší dojmout, ale vždy přemoženo prvním, já-divačkou, která tam stojí na pozorovatelně a pohlcuje druhé. A bude to tak vždy?
A láska?
Víte, zdá se mi, že je nemožná, když člověk vidí lidskou přirozenost pod mikroskopem. Ostatní jsou šťastní – vidí jen to, co je třeba.
Chcete vědět? Nuže – nejsem ani malířka, ani sochařka, ani hudebnice, ani žena, ani dívka, ani přítelkyně.
Vše u mě se redukuje na předměty pozorování, úvahy a analýzy. Pohled, tvář, zvuk, radost, bolest – vše je okamžitě zváženo, prozkoumáno, ověřeno, zařazeno, zaznamenáno. A když jsem to řekla nebo napsala, jsem spokojena. Kdybych uměla psát, byla bych jistě velikou spisovatelkou – protože aniž bych to tušila, instinktivně, bezděčně, nevyhnutelně se vše vrací tam
Vše ústí v nalezení správného slova. Pak jsem spokojená.
Ten pedant Guy de Maupassant vyjadřuje někde velmi dobře to, co jsem právě řekla – při čtení toho článku jsem k němu dokonce pocítila jistý respekt: pomyslete – muž, který cítí to, co cítím já.
Oh, jak je život krátký a ubohý! Malířství! Chci-li ho dělat pořádně, musím se mu věnovat celá. A ostatní? Co se stane s literaturou?
Ubohá literatura! Zola a Balzac tedy nebudou mít sestru?
Budu si tedy lhostejná dokonce i sama sobě!