Sobota 26. července 1884

Byly jsme u Julese. Je na tom špatně. Ale to není důvod mého sklíčení. Zůstaly jsme příliš dlouho – a jak jsem to říkala v předpokoji, Emile (který se před hodinou vrátil z venkova s Bojidarem) přisvědčil: ano, to ho nesmírně unavuje.
Nu ano!... Chápu, že to řekl tak prostě, vzhledem k tak vážnému stavu svého bratra – ale já, která se i bez toho tak bojím, že ho obtěžuji, jsem tím zdrcena. Když na to pomyslím, cítím, jak mi červenají líce až ke kořenům vlasů.
Rozumíte – šlo o to, přimět ho, aby vzal masový prášek, a já jsem ho jedla před ním, abych mu dodala odvahy; pak jsme to zkoušely různými způsoby a zabralo to nesmírně mnoho času...
Nevěřím ani, že jsme ho unavily – ale... Je to k pláči. Ano, nic platno, pláču. Vždyť je to příliš smutné...
A jsou to věci tak choulostivé – a když má člověk ty nejlepší úmysly... obtěžovat ho nebo unavit!! Možná bude potom nemocnější. Marně si opakuji, že tam nikdy víc nepůjdu – nepomáhá to. Jsem si jista, že jsme ho neobtěžovaly déle než hodinu, a pak ta scéna s vývarem... Ubohý chlapec tam seděl stažený před věcmi, které bylo nutno polykat. A trpí tolik; když jsme přišly, vypadal hrozně, pak se trochu ožil, povídaly jsme si... [Začerněná slova: j'étais rassurée]. Koneckonců, ať teď říkám cokoli – je to nepříjemný pocit smíchaný se studem, neměly jsme takt, zůstaly jsme příliš dlouho. Nic se s tím nedá dělat.
Nuže, to dovršuje mé trápení.
Plakat žalem by nebylo nic – ale plakat proto, že člověk byl nemotorný a hloupý, to je teprve pro mě vymyšleno.
Nedopřejí mi ani pořádný žal.
Nemám dost srdce, abych byla zdrcena tím, že ten člověk trpí – ale hle, jsem zoufalá z toho, že jsem byla nemotorná a pošetilá.
Možná mě teď bude nenávidět; to by ještě scházelo – a může se to stát, jsem tak nešťastná.
Nevím přesně, jak se jmenuje cit, který k němu chovám – zdá se mi, že je to velmi velká něha; kdybych mohla, chtěla bych být vždy při něm, a když se mu tvář stáhne bolestí, chtěla bych mu vzít ruce do dlaní a aby položil hlavu na mé rameno.
Vypadá tak nešťastně, s těma krásnýma jasnýma očima, že připomíná dítě – a člověk by mu chtěl vzít hlavu do dlaní jako dítěti.
Zkrátka... Je to velká touha chodit tam sedět každý den a třeba i v noci. Nebyla bych unavená – jen velmi šťastná, zapomínající dokonce, že trpí, tak velká by byla radost být mu příjemná. Vím dobře, že je to nemožné, že jsme mu cizí lidé – a že jsme ho unavily!
A jak mě to trápí. Ano, Bůh je ke mně tak krutý, že mi nechce dopřát sladkost ani v bolestech – netrápí mě, On mě ponižuje.
Ostatně je to jediný cit, který pro mě má skutečnou cenu.
Buď nemám srdce, nebo jsem příliš choulostivá.
Lhostejno.
Nechtěla bych tam chodit v hloučku – chtěla bych tam zůstávat hodiny poté, co bychom jednoho dne spolu plakali, trávit klidné hodiny a přitom ho rozptylovat a bavit. Ano, to je sen...
Dřív jsem své sny ani nepsala, ze strachu, aby se tím nezkazily. Ale protože se vždy zkazí tak jako tak, nemá smysl...