Neděle 27. července 1884

Usnula jsem v pláči a s otázkou: proč vlastně pláču. Není to proto, že je Bastien velmi nemocný – není to... Je to snad proto, že jsem ponížena tím, že pro něj nejsem nic. Přitom bych chtěla... A celkem vzato... [Začerněná slova: je ne pense pas qu'il est très mal]. Nechtěla bych, abyste si mysleli hlouposti... [Škrtnuté: il me semble à présent] ne proto, že je to on – byl by to jiný, a já bych byla stejná, jen pro potěšení pečovat a dojímat se.
Bohužel – to je vše. Ano, já-divačka se baví tím, že já-herečka se dojímá.
Přece by však jiný byl méně zajímavý [Začerněná slova: sans doute ne serait] než obyčejný člověk – rozumějte mi dobře: talent v takové míře je hmotným projevem nádherných vlastností jeho povahy. Jedno je důsledkem druhého a člověk, který dokázal to, co on, nemůže být než bytostí vyšší, přejemnou, obdivuhodnou a božsky citlivou.
A pak – ve fyzickém zjevu se odráží duše. Proto – ulehlý, trpící, ubohý – není odporný, nýbrž naopak přitažlivý, čistý, zajímavý. Zkrátka mi připadá, že ho miluji tak, jak se milují vlastní děti. Všichni nemocní, které jsem kdy viděla, byli odporní. Jedině on je výjimkou – třebaže jeho nemoc je... Ano, u jiného by byla odporná.
Včera jsem mu přinesla malý polštářek, velký jako dětský. V Rusku mívá člověk někdy dva nebo tři v posteli zvlášť od velkých – dává se pod bok a pod hlavu. Sama jsem do rohu vyšila J., velmi rychle. Povlak byl ušit ze dvou kapesníků, které Dina šla koupit, a spodní vrstva z bledě modré hedvábné látky. [Škrtnutá slova]
Jeho matka je hodná žena – říká mi drahá a dobrá holčička a zdá se šťastná, že mě vidí.
Přesto mne maminka otravuje – bude mi podsouvat sentimentální city, kterých nemám ani za groš.
Není v mé povaze trápít se pro nemoc nebo smrt milovaných lidí. Záleží mi jedině na jejich neohleduplnosti nebo tvrdosti. Raději vidím Bastiena velmi nemocného, ale laskavého, než aby byl dokonale zdravý a nevšímal si mě.