Čtvrtek 24. července 1884

Jsem z toho nemocná a nemohu pracovat. Jedeme tedy do Bois. Bílé vlněné šaty – první bílé šaty od smutku. Oh, jemná, poddajná bílá vlna, která tělo obklopuje rozkošnými záhyby. Nic není svůdnějšího, půvabnějšího, umělečtějšího.
A pro případ chladu kabátek ze žebrovaného šedého sametu.
Takže Lachaud, kterého potkáme v Pré Catalan, mě musel považovat za velmi elegantní.
Dina a máma naléhají, abychom šly do ulice Legendre – souhlasím jen s tím, že zastavíme před domem a Bojidar se půjde zeptat, jak se Julesovi daří. Ale právě když jsme přijížděly, vraceli se také Emile a jeho matka – Emile mě nutí vystoupit z kočáru, a když jsem se ještě zdráhala před schodištěm, on a Bojidar z propletených rukou vytvoří sedátko a nesou mě až před postel, kde leží Jules.
To je vám příchod!
To jemné násilí jsem potřebovala – Tony mě včera opět ochladil, přišel poděkovat za gratulace k jeho důstojnické rozetě Čestné legie. Ano, přátelé – Tony je důstojník a Bastien není. Přišel tedy a v řeči o Bastienovi řekl, že je to lstivec, chytrák, obratný chlapec, který ze všeho dovede vytěžit. Že v něm není nic upřímného. Že u něj je vše vypočteno a nikdy se ani o píď neodchýlí od cest, které si vytyčil... Zkrátka vše, co si o něm někdy myslím, když mi připadá chladný. Ať je tomu jakkoli, ta zajímavá bytost leží na svém velkém lůžku zabalena do přikrývky z bleděmodrého hedvábí, která ladí s tmavě červeným plyšem pokrývajícím podium. Neboť lůžko tohoto malíře stojí na podiu. Ale vše je nesmírně nízké a vypadá to velmi dobře, bez závěsů.
Sedíme na podiu, které je jako velmi nízký schod kolem lůžka – já u hlavy, jeho matka u nohou... Ostatní na nábytku.
Ale takhle vypadá velmi zajímavě! Hedvábná košile, modrá přikrývka, pokoj tak umělecky a tak prostě zařízený.
Musela jsem mu říct o svém obraze – dal mi několik rad, věci, které znám, ale poslouchám je s úctou. A pak není tím, čím ho líčí Tony – pro ostatní snad, ale tady, takto, je jako blízký příbuzný, který se nepředvádí a ani o to nepomýšlí; takže začínám věřit, že k nám nakonec přece jen pojme přátelství – ale tolik po tom toužím, že bych tomu věřila teprve tehdy, až to bude zcela zjevné, přičemž si dělám velkou věc z každého proneseného slova, přátelského hlasu nebo otevřeného pohledu.
Ale hle – jdu se podívat na Emilovu krajinu v ateliéru a máma přichází ve slzách. Řekl: „Nemohu-li se uzdravit, chtěl bych aspoň tolik netrpět“ – a dal se do pláče...
Plakal!
Hned jsem sešla dolů a začala vyprávět kdoví co – všelijaké příběhy o sobě, o malování... Chudák se usmívá, ale to mu nepomůže zapomenout, kde ho bolí. Matka mě poslouchá, velmi ráda za toto rozptýlení; při odchodu mě pevně objala. A poslala jsem Julesovi vzdušný polibek, který mi vrátil stejně.
Bereme Emila na večeři k nám – ten obdivuhodný bratr měl chuť přijít a chtěl zůstat zkrátka
Jenže dnes večer mě dráždí Bojidar. Je lhář, to víš, ó Bože.
Co toho namluvil architektovi! Nejdřív jsme seděli u stolu od sedmi do půl jedné v noci. A ten Bojidar nepřestával. Ten ale má drzost! Mně vypráví věci, které znám – upravené po svém! A teď prý znal Gambettu!!!! A bezpočet dalších výmyslů... Oh, svíralo mě to – protože když se tak chlubí, znamená to udělat si smrtelného nepřítele... A pak není možné ho každou chvíli vyvracet. Dělá to s tak pekelnou drzostí, že je to jako výzva; počítá s tím, že ho ze studu za něj nevyvrátím – a nemýlí se zcela.
Vyvedla jsem Emila do předpokoje, abych mu to řekla – ten dobrý chlapec polykal vše; a pak je to nakonec nebezpečné. Zalíbí-li se Bojidarovi vyprávět o nás nehorázné věci, Emile tomu uvěří – když je s ním tak důvěrný. A Jules tomu uvěří!
Oh, ale já tomu udělám přítrž. Ten intrikán se vetře k Julesovi jako nadšený mladíček; k Saře se takhle vloudil tím, že jí vyprávěl, jak ve dvanácti letech omdlel, když ho rodiče vzali do Odéonu na „Le passant“. Ve dvanácti letech! Jaký darebák.

Poznámky

Pozn. překl.: Pré Catalan – elegantní zahrada a restaurace v Bois de Boulogne, tehdy módní místo pařížské smetánky. ↩
Pozn. překl.: Rozeta důstojníka Čestné legie – druhý stupeň francouzského Řádu čestné legie, vyšší než rytířský stupeň. ↩
Pozn. překl.: Sarah Bernhardt (1844–1923) – slavná francouzská herečka, tehdy na vrcholu slávy. ↩
Pozn. překl.: „Le passant“ (Chodec) – jednoaktová hra Françoise Coppéeho, uvedená v Odéonu roku 1869, v níž se mladá Sarah Bernhardt proslavila. ↩