Úterý 24. června 1884

Idem. Je to nádherné.
Přinesli plátno a načrtla jsem zápasníky.
Celek tam je. Je to velmi zábavné.
Zdá se, že budeme mít choleru. Již je v Toulonu. To jsou ti hanební lotrové Angličané, kteří pro peněžní zájmy nechávají umírat tisíce lidí. Jako národ zbavený všech sympatických vlastností je to vskutku jeden takový. Jsou rozvážní a odpuzující. Sobečtí, zrádní a zbabělí.
Pohleďte do dějin.
232
Více než osm tisíc lidí opustilo Toulon; dobrá část přijíždí do Paříže ranním vlakem. To je pro Paříž velmi příjemné.
Zdá se, že ve Sněmovně byli natolik rozrušeni, že egyptská otázka již nikoho nevzrušovala.
Ah, člověk je zajímavý ke studiu, když se stává zcela přirozeným tváří v tvář otázce života nebo smrti. Všichni se stávají primitivními a Jules Ferry bude mít pohled jako můj malý model ve věku šesti let.
Vidíte je, ty živočichy v redingotách a sakách jdoucí žádat vysvětlení od ministra námořnictva? Vidíte to stádo? Stádo určené k tomu, aby jednoho dne chcíplo, které si toho je vědomo a přesto se vzteká! K čemu? Umíráme všichni, ať děláme co děláme, jak říká Maupassant, o němž nemám žádné zprávy. Proč?
Rozhněval se – můj dopis se mu snad zdál příliš posměšný.
Víme, že umíráme všichni, že nikdo tomu neunikne – a máme odvahu žít pod touto hroznou hrozbou!
Není to snad tato hrůza z konce, z přestat být, která pohání některé lidi k tomu, aby po sobě něco zanechali? Ano, ti, kdo si jsou vědomi tohoto nevyhnutelného konce, z něho mají hrůzu a chtějí přežít sami sebe… Není tento instinkt důkazem, že existuje… nebo že bychom si přáli nesmrtelnost?! Och, skončit!! Och, zmizet! A po nás přijdou jiní… Nechtěla jsem snad loni zemřít, protože nezanechám jméno podobné jménu Michelangela.