Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 25. června 1884

Přečtěte si znovu mé sešity z roku 1875, 76, 77. Stěžuji si tam na nevím co – jsou to tužby po čemsi neurčitém. Každý večer jsem z toho zůstávala zdrcená a odrazená. Vydávala jsem se hledáním co dělat se zuřivostí a zoufalstvím. Jet do Itálie? Zůstat v Paříži? Vdát se? Malovat? Čím se stát? Kdybych jela do Itálie, nebyla bych v Paříži – a to byla žízeň být všude! Kolik tam bylo sil!!!
Jako muž bych byla dobyla Evropu. Jako dívka jsem se rozplývala v přemíře slov a v excentrických nesmyslech. Bída!
Jsou chvíle, kdy se naivně cítíme schopni všeho. Kdybych měla čas, sochala bych, psala bych, byla bych hudebnicí… Je to oheň, který vás stravuje…
A na konci smrt, nevyhnutelná, ať se spaluji v marných touhách nebo ne. [tři přeškrtnuté řádky]
Ale jestliže jsem nic, jestliže nemám nic být – proč ty sny o slávě odkdy myslím? Proč ty bláznivé tužby po velikosti, kterou jsem si zpočátku představovala jako bohatství, tituly? Proč od chvíle, kdy jsem mohla mít dvě myšlenky za sebou, od čtyř let věku – toto přání věcí slavných, velkých, zmatených, ale nesmírných?
Čím vším jsem byla v hlavě jako dítě! Nejprve jsem byla tanečnicí – slavnou tanečnicí, které Petrohrad holduje. Každý večer jsem si dávala obléci výstřižené šaty, na hlavu květiny a tančila jsem v salonu, velmi vážně, zatímco celý dům na mne hleděl.
Pak jsem byla první zpěvačkou světa. Hrála jsem na harfu a zpívala a nosili mě v triumfu, nevím kde ani kdo. Pak jsem elektrizovala masy svým slovem – ruský car si mě bral za ženu, aby se udržel na trůnu. Žila jsem v přímém obecenství se svým lidem, pronášela mu projevy, vysvětlovala mu svou politiku – a panovnice i lid dojímali se až k slzám.
Revoluce? K čemu, když vládnu se svým lidem. Všichni mě zbožňují. Ale ubozí vrazi mě zasáhnou a já umírám. A já plakala nad svou vlastní smrtí!
Ano, smrt… ať děláme co děláme, jak říká Maupassant – nenašel to sám, ale jak já to cítím…
Pak jsem vládla ve Francii, ve Španělsku, zakládala jsem dokonalé republiky, všichni byli šťastní. Nechyběla ani osobní uspokojení – všichni muži byli pomateni mnou, zpívala jsem jak nikdo jiný a při odchodu z Palais de l'Industrie mě vítali jako malířku. Z peněz vydělaných obrazy dělám štěstí celé země – všechny dvory mě zahrnují velkými řády. Stávám se všemocnou duchovní panovnicí. Mé slovo je vyslyšeno a králové procházející před mým domem přicházejí, aby mi vzdali hold. Také jsem napsala knihy.
A milovala jsem. Milovaný muž mě zradil – a pokud mě nezradil, zemřel při nějaké nehodě, většinou při pádu z koně, právě ve chvíli, kdy jsem cítila, že ho miluji méně. Pak jsem milovala jiného, a jiného. Ale to vše se vždy uspořádalo velmi dobře, velmi mravně – protože umírali nebo mě zrazovali… Těšila jsem se pouze ze zemřelých; ale když mě zrazovali, byl to odpor a nekonečné zoufalství a má smrt.
Zkrátka ve všem, ve všech větvích všech citů a všech lidských uspokojení jsem snila větší než přirozené – pokud se to nesplní, je lépe zemřít.
Dvě věci, které nechápu.
1° Proč můj obraz nedostal medaili.
2° Mlčení Maupassantovo.
Medaile… Mnozí z nich museli myslet, že jsem si nechala pomoci.
Stávalo se, že udělili medaile ženám, které si nechaly udělat obrazy, a jakmile je medaile udělena, je člověk v následujících letech automaticky přijat a může posílat ty nejploštější hrůzy. Loni dostala paní Dermontová (rozená Jules Bretonová) druhou medaili, protože obraz udělal její tatínek. A letos poslala hrůzu – ale je Hors Concours a na cimaise.
A já – mladá, elegantní a citovaná v novinách. Ti všichni lidé – Breslauová například – řekla mému modelu, že bych měla mnohem více talentu, kdybych méně chodila na plesy. Ti všichni lidé si představují, že chodím každý večer do společnosti. Jak jsou zdání klamavá!!! Jenže to, že obraz není ode mne – to je příliš vážné; to se neřeklo – kéž by to bylo řečeno! Tony mi řekl, že byl překvapen výsledkem, neboť pokaždé, když o mně mluvil se svými kolegy z poroty, odpovídali mu: to je velmi dobré, to je velmi zajímavá věc.
– Co chcete, aby si člověk myslel, když se to říká! – říká Tony.
Tedy je to tato pochybnost.
A Maupassant… šlo to s elánem… a pak najednou… ostatně už nepíše do Gaulois ani jinam. Co tedy? Co to znamená. Proč?
Ano, čím více o tom přemýšlím, tím více to tak musí být – co se týče medaile.