Pondělí 9. června 1884

Výroční mše za otce.
Prší, a jak to ten obraz zdržuje!
Píši pěkný dopis tomu ubohému architektovi, který není ani přijat mezi šest, kteří provedou definitivní soutěž. To je tvrdé. Provést Gambettův pomník by znamenalo najednou vylézt ze stínu, být vyznamenán – konečně jistou osobní proslulost místo drtivé bratrské slávy.
Celý život světla zahlédnutý na okamžik a navždy ztracený. Ubohý chlapík. Jeho projekt byl velmi chladný a neodpovídal Gambettově osobnosti; bylo tam jen velmi málo figur, které měl provést Dation, architektura převládala… viděla jsem to špatně, ale zdá se mi, že to bylo velmi chladné, velmi smutné, velmi čistého stylu. Z toho by byl působivý náhrobní pomník… a ještě to ani není jisté. Celkem ubohý chlapík musí být velmi nešťastný.
Úterý 10. června 1884
Dnes ráno jsem navštívila Canrobertovy. Vždy jsme si srdečně přátelé a jsou to opravdu poctiví lidé. Maršálová chce, abych namalovala maršálův portrét. Jeden od Nelly Jacquemartové už má.
Ale zrají Zápasníci. Odpoledne jsem je šla hledat na Montmartre. Bože, jak je ulice zajímavá! Výrazy tváří lidí, zvláštnosti každého jednoho, ponoření do neznámých duší. Oživit to vše nebo spíše zachytit život každého! Maluje se zápas římských gladiátorů, které nikdo nikdy neviděl, s pařížskými modely; proč nemalovat pařížské zápasníky s pařížskou luzou – za pět nebo šest století to bude antické a tehdejší hlupáci je budou uctívat.
Středa 11. června 1884
Čtvrtek 12. června 1884
Pátek 13. června 1884
Canrobertovi přicházejí v pět a berou mě na večeři k sobě. Při tomto vedru jsem neměla co na sebe, ale protože tam bude jen slečna de Vatry, největší Claiřina přítelkyně… jdu.
Večer hrajeme Cumberland. Cumberland je zvláštností této sezóny; dával sezení všude možně. Je to jakýsi spiritista, který se od spiritismu zříká a opírá se pouze o vůli. Jsem příliš zaneprázdněna, abych vám sdělila své myšlenky o tom. Stručně: člověk se zavázanýma očima má vykonat to, co ostatní přítomní chtějí, aby vykonal. Nic se mu neřekne; dva ze zúčastněných nebo jeden ho drží za pas nebo za zápěstí a silně si přejí, aby vykonal dohodnutou věc. Dokud jsem sama neuspěla, věřila jsem v podvod. Ale potom… To je velmi podivuhodné.
Nesmí se na nic myslet, a člověk cítí, jak je tlačen v kolenou směrem k příslušnému místu. Když jsem tam dospěla, ucítila jsem, jak se mi zvedá ruka, a šla jsem otevřít první stránku alba – jen první stránku.
Vykonala jsem to velmi přesně. Pak jsem šla vzít fotografii z klavíru. To je opravdu ohromující.
Sobota 14. června 1884
Mnoho lidí na maminčině přijímacím dni. Jsem nádhera! Šaty ve velmi čistém stylu Ludvíka XVI. ze šedého taftu s vestičkou z bílého hedvábného mušelínu.
Je tu Missak, který ke mně, jak se zdá, nechová nepřekonatelný odpor.
Věno! A pak jsem milá. [Začerněná slova: Přichází téměř každou] sobotu a pak…
227
Ale dnes jsem veselá bez důvodu.
Představuji si, že Jules Bastien-Lepage mě miluje, že Maupassant na mě myslí, že…
Byla jsem v Sèvres, ale rychle se vrátila; vzala jsem s sebou model, ale model není opravdová venkovská dívka a vrátím se k naší myčce nádobí.
Ta Armandina, která se nehodí; je tak vidět, že tančila v Éden-théâtru. Konečně – já, která tvrdím, že maluji niterný svět lidí, bych byla udělala lehkou holku převlečenou za selku.
Potřebuji opravdovou velkou hloupou dívku, která sní zdrcena horkem a s níž si poradí první… sedlák, co přijde.
Tedy ta Armandina je ideálně hloupá; nechám ji hovořit. Když hloupost neirituje, baví – nasloucháme tomu s laskavou zvídavostí. A pak zahlédám mravy a doplňuji tyto postřehy svou intuicí, kterou bych si dovolila nazvat pozoruhodnou.
Večer ohromím Esteouleho a malé Starické Cumberlandem.
Hle – „L'Événement" s článkem o Maupassantovi. Protože mi psal tak dávno, začínám ho brát na vědomí.