Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 15. června 1884

Ten Hayemův živočich přišel dnes ráno. Radí mi, abych za Meeting žádala dva tisíce pět set franků.
Řekla jsem vám, že se domnívám, že jakýsi Oppé a spol. se ptal na cenu. Jsou to velcí zprostředkovatelé. Měla jsem tu hloupost říct šest tisíc franků. A přirozeně nemám odpověď. Jsou to lidé, kteří kupují, aby prodali dál, a šest tisíc franků je pro obchodníka hodně. Hayem říká, že Montenard, jistý oceněný talent, mu prý řekl, že mou malbu nesmírně miluje, a on mu na mé adrese skládal komplimenty.
Nechává se blahopřát, že mě objevil! Špinavý žid. Zatím stále kroužím bez jakéhokoliv rozhodnutí.
Začínám Juliana trochu nenávidět. Moje sympatie i nenávisti přicházejí pomalu. Musí přijít několik ran, a pak nastane chvíle, kdy vše zrekapituluji a sečtu. Ten kramář s polévkou vždy říkal o mně hlouposti pod záminkou vyprávění o osobitostech „té mimořádné přirozenosti". Nikdy nebyl přítelem – nejprve začal myslet Bůh ví co, věci v duchu světa, ve kterém se pohybuje, polosvětnice, ty Cartwrightové atd. A pak je to tvor, před nímž mohu říci, že by mě protancoval na předměstském bále – neprobere se a neřekne ani ano ani ne. Nyní jsme uzavřeli mír, ale mír jako s mou rodinou – to je pohrdavá lhostejnost. Není tak hloupý jako moje rodina, ale zklamal mě mnohokrát. Velmi hrubý základ.
Tony je přitom slušný, byť omezený; jenže i Julian je omezený, jen je modernější, ví, co se říká na bulváru, a zbožňuje Balzaca. Ne, nemám přátele. Je tu sice architekt, ale ten je více než omezený – přesto je to velmi loajální povaha, dobrý chlapík.
Canrobertovi? Možná – ale nevydávám se jim celá; je třeba času. Ano, času. Sympatii nebo antipatii na první pohled jistě existují, ale pak přichází velmi dlouhá práce.
A jsou i lidé, kteří vám zpočátku nic neříkají – hleďme třeba na Émila. A Julian – teprve po několika měsících jsem si začala oblibovat jeho rozhovor; byla jsem dost hloupá, abych se cítila polichocena, protože mě pokládal za zkaženější, než jsem byla. A pak jsem pomalu začala zjišťovat, že není tak duchaplný, jak se zdá.
V Bois, oblečena do šedé a hezká. V době, kdy jsem chodila na procházku každý den, vždy jsem měla v hlavě nějakou tvář, kterou jsem toužila potkat. Jdu a nedívám se – nikdo mě nezajímá. Vzpomínáte si na Itálii? Celkem nelituji ničeho; ten uplynulý čas nebyl šťastnější, byl jen jiný… A přece… bylo to veseleji, zabývala jsem se těmi mladíčky…

Pondělí 16. června 1884

Dnes večer půjdeme vidět „Macbetha" (překlad Richepinův) se Sarou Bernhardtovou. Gavinovi jsou s námi. Denis se stává úplně senilním – za dva roky klesl!
Chodím tak zřídka do divadla, že mě to baví. Ale deklamace herců urážejí mé umělecké smysly.
Jak by to bylo krásné, kdyby ti lidé mluvili přirozeně. Ach, ta deklamace! Marais (Macbeth) je chvílemi dobrý, ale unikají mu tak falešné a tak divadelní intonace, že je to k pláči. Dříve jsem si toho tak nevšímala. Sarah je vždy obdivuhodná – přestože její zlatý hlas se stal hlasem obyčejným.
A tu jedeme v kočáře a míříme domů.
Maminka: – „Já to nesnáším – zaprvé, protože je to ve verších, je to nesnesitelné, a pak, ty vražedné příběhy nejsou z naší doby, to je přežité."
229

Úterý 17. června 1884

To mě ten obraz otravuje! A ještě jsou ruce, které je třeba udělat! Už mě nezajímá ta kvetoucí jabloň ani ty fialky! Ani ta dřímající venkovanka! Bylo by dost velké na plátně jeden metr. A já jsem malovala v životní velikosti! Je to zmetek! Je to špatný Bastien!
A tři měsíce v háji!
Proboha živého.