Pátek 6. června 1884

Ten večer na velvyslanectví mi velmi leží v hlavě a bojím se, aby něco nezkazilo efekt; nemohu věřit ničemu dobrému… Vypadá to dobře, ale přijde něco, nějaká překážka.
Tak dlouho už po tom všem volám…
Byly jsme v Salonu. Já, abych viděla oceněné obrazy. A protože narazíme na Tonyho, ptám se ho před druhými medailemi, co by mi řekl, kdybych mu přinesla obrazy takhle udělané.
„A především doufám, že se budete pečlivě vyvarovat takové malby,“ odpovídá mi vážně.
„A druhá medaile tedy?“
„Nu, ale to je chlapík, který vystavuje velmi dlouho, a pak… chápete.“
Jaká hromada průměrnosti! Jak je to zarmucující.
Oceněné obrazy nejsou ani příšerné – jsou to z větší části věci ploše průměrné nebo špatné. Zbytek…
Celkem je letos velmi špatný rok. Slavná jména chybějí. Které obrazy mi utkvěly v očích bez odporu nebo s potěšením?
Dekorativní panel Puvise de Chavannes. Tolik haněný, a přesto velmi dobrý portrét paní Gautereaové od Sargenta. Portrét muže od Renoufa. Věci Ribotovy. A pak?… Hledám.
Portrét paní Gautereaové se mi nesmírně líbí. Namaloval ji tak, jak je – příšerně nalíčená – ale přesto je to umělecké dílo a to je velmi vzácné.