Čtvrtek 5. června 1884

Prater zemřel. Vyrůstal se mnou; koupili mi ho ve Vídni v roce 1870, měl tři týdny a vždy zalézal za kufry, do papíru z nákupů, které jsme dělali.
Byl mým oddaným a věrným psem; plakal, když jsem odcházela, a hodiny sedával u okna a čekal. Pak jsem se v Římě zbláznila do jiného psa a Pratera přijala máma. Vždy velmi žárlivý na mne se svou lví žlutou srstí a obdivuhodnýma očima. Když pomyslím na svůj nedostatek srdce!… Nový pes se jmenoval Pincio a ukradli mi ho před šesti lety. Místo abych se vrátila k Praterovi, který se nedokázal utěšit, měla jsem tu hloupost pořídit si Coca I. a pak nynějšího Coca… To je zbabělé, to je hanebné. Čtyři roky se ta dvě zvířata vzájemně požírala a nakonec zavřeli Pratera do pokoje nahoře, kde žil jako vězeň, zatímco Coco se procházel po stole a lidem po hlavách. Zemřel stářím; od včerejška jsem s ním strávila hodiny, vláčel se ke mně a pokládal hlavu na má kolena.
Ach, jsem pěkná bídačka se svými něžnými city. Och, opovržení hodná povaha – pláču při psaní a myslím si, že stopy těchto slz mi u těch, kdo budou číst, zjednají pověst dobrého srdce. Vždy jsem chtěla to nešťastné zvíře znovu přijmout, a vždy to skončilo kouskem cukru a pohlazením mimochodem. To jste měli vidět jeho ocas – ten ubohý uříznutý ocas, který vrtěl a vrtěl, dělaje jakýsi kruh, tak rychle se točil…
Ještě nezemřel, ten nešťastník – myslela jsem si to, protože jsem ho neviděla v jeho pokoji; schoval se za kufr nebo koupací vanu, jako ve Vídni, a napadlo mě, že ho odnesli, jen jsem se neodvažovala ptát.
Ale bude to dnes večer nebo zítra…
Tony mě zastihl při pláči; napsala jsem mu, abych ho o něco požádala stran reprodukcí obrazu, a přišel. Zdá se, že jsem opomněla podepsat malý papír, na jehož základě by se dalo jiným zakázat reprodukovat můj obraz a vést se mnou soudní při. Chápete, že jsem velmi hrdá na všechny ty žádosti o svolení a byla bych hrdá i na soud.
Já Tonyho mám velmi ráda – je omezený, ale mám ho velmi ráda. Ani to vlastně není tím, že by byl omezený, ale je z roku 1830. Prostě nevím co.
Šaty na velvyslanectví se šijí doma; dělám je skoro sama, abych si byla jistá, že se povedou.
Stejně – Tony může být z roku 1830, ale má velmi vznešené city; ne jako Julian, který věří všem klevetám.
Že bych já vytýkala komukoliv hmotné laskavosti!
Ach, fuj, ta hrůza! A pak mě Tony dobře chápe v otázce manželství – říká nejprve, že mě v tom nevidí, a pak, že by to šlo jen s mužem mimořádně vynikajícím a že by to spíše bylo partnerství.
„Ideál tedy,“ řekla jsem mu, „nu pane, to jsem odmítla jako nemožné. Je to příliš krásné, než aby se to stalo. Nezbývá než manžel-manekýn.“
škrtnutoSaint-Amand?
Protože vynikající muž… Jsem obdařena duchem tak… řekněme tak zkaženým, že říci, zda je sebemenší černý puntík v nádheře, ve slunci – uvidím jen ten sebemenší černý puntík… „Ne,“ říká Tony, „nezbývá než šíp zlomyslného boha.“
„Ach, nic lepšího si nepřeji.“
Zemřel večer.