Pátek 30. května 1884

Paní Zarondská je zvláštní drobná ženská. Její manžel je senátor, jak víte; navíc si zakládá na tom, že je vědec, literát, vynikající člověk – přeložil do cizího jazyka ruská mistrovská díla a nosil smutek po Gambettovi. Paní Zarondská je malá trpaslice, která musela být hezká; má sedm dětí, z nichž nejstarší dceři je dvaadvacet let, a tik pravého oka. Také literárně vzdělaná. Při svém prvním pobytu v Paříži šla do Odéonu na „Severo Torelli“, drama Françoise Coppéeho. Plná nadšení zašla k vrátnímu divadla pro adresu autora, aby mu vyjádřila svůj obdiv. To se ve Francii nevidí. Nadšení pravé, naivní, nebojící se směšnosti.
Píše tedy Coppéemu, dostane audienci, píše mu z Říma, přináší mu obraz, kopii madony. Básník jí za obraz děkuje a vyjadřuje lítost, že jí svůj dík nemůže vyjádřit osobně, neboť není volný.
Je stará, ale to je jedno – není to hezké. Paní Zarondská se nenechá odradit a nepomyslí si, že ho to může obtěžovat, toho veršotepce, a že celkem vzato… Předevčírem mě tedy pověřili, abych sestavila telegram Coppéemu.
Pane,
Zůstávám do soboty; nutí mě k tomu čtyři nadšené dívky, které mě zavázaly přísahou, že jim ukážu Françoise Coppéeho. Jakkoliv jste zvyklý na triumfy, nemůžete pohrdnout tímto, na jehož straně stojí mládí a pravý obdiv. Řekněte nám tedy, kdy vás máme očekávat.
Zoé Zarondská.
Včera přišla vizitka Françoise Coppéeho z Francouzské akademie: bude mít čest se dostavit k paní Zarondské v pátek v půl druhé – nejpozději ve dvě. A ve dvě tu byl. Máma, paní Zarondská, slečny Staritské (neteře Zoé), Dina a já.
Nikdy se neocitl na podobné slavnosti a musel se cítit jako Victor Hugo. Víte, já jsem k Coppéeovým veršům velmi klidná, ale byla jsem zahrnuta mezi ty čtyři nadšené dívky; přesto musel vidět, že nejsem tak hloupá, jak ostatní vypadaly. Canrobertovi s ním večeřeli u princezny Mathildy a mluvil s Claire – a já s ním o tom hovořím.
Usadí se v křesle, pije čaj a kouří. Přinesou čajový stolek celý prostřený jako v divadle a v jednu chvíli se na něj všech šest díváme, jak pije čaj!
Toho si všimne ten velký básník a laskavost dožene tak daleko, že požádá o prohlídku mého ateliéru a při odchodu mi řekne, abych mu dala vědět, až budu mít nějaký nový obraz ke zhlédnutí. Je to dost příjemný člověk, ale zjevem trochu překvapující. Neurčitá podobnost s Napoleonem, špatné zuby a vzhled kněze.
Přesto jsem ráda, že ho znám. Má modré oči a při hovoru se na mne každou chvíli díval, jako by hledal, co si myslím. Celkem musel být velmi v rozpacích, ten Pařížan uprostřed toho vážného obdivu. Snažila jsem se být… Ale ty dámy byly uchváceny.
napříč stránkou
Coppée je mladší než Tony a vypadá mnohem starší.
Jakmile odejde, přichází Tony. Je podivuhodný ten člověk: je mu téměř čtyřicet šest, dnes v šedém obleku a za plného denního světla mu dávám pětatřicet a jsem velkorysá – nuže, tu máme chlapce, syna velkého umělce (čestná medaile) atd. Člověk nemusí mít rád jeho obrazy, ale oficiálně je to velký umělec, sám umělec, krásný jako den, dobře vychovaný, dost duchaplný… Vše se zdá být pohromadě, aby mohl sklízet ty nejvznešenější lásky.
Nuže, má jen malé poměrky s malými modelkami, které se mu přitom ještě posmívají. To je opravdu podivuhodné. V životě jsou divné věci. Ne že by mi osobně připadal kdovíjak rozkošný, ale z obecného hlediska je to velmi hezký chlapec; a dokonce i já, kdybych chtěla nebo mohla… bavit se jako tolik jiných dam, nenašla bych Tonyho nepříjemným. Jenomže já mám představy, které… a dávám přednost malému a ošklivému Bastien-Lepageovi nebo tlustému Zolovi, jehož jsem nikdy neviděla.
Přesto se mi zdá, že jsem velmi hloupá, když se vážně nezabývám jedinou věcí, která za to stojí. Jedinou věcí, která dává veškeré štěstí; která dává zapomenout na veškerou bídu.
Láska. Ano, láska, přirozeně. Dvě bytosti, které se milují, mají iluzi svých absolutních dokonalostí – morálních a fyzických. Morálních především. Bytost, která vás miluje, je spravedlivá, dobrá, věrná, velkodušná a připravena konat hrdinské činy s prostotou.
Dvě bytosti, které se milují, mají iluzi obdivuhodného a dokonalého vesmíru, jaký si vysnili filozofové jako Aristoteles a já. A to je, myslím, velká přitažlivost lásky. V příbuzenství, v přátelství, ve světě všude se ukazuje kopyto lidských nízkostí: tu záblesk chamtivosti, tu hlouposti, tu závisti, nízkosti, nespravedlnosti, hanebnosti. A pak přítel i nejlepší má skryté myšlenky, a jak říká Maupassant – člověk je vždy sám, protože je mu nemožné proniknout do intimních myšlenek nejlepšího přítele, který stojí před ním a dívá se na něj a svěřuje se mu upřímně.
Nuže, láska uskutečňuje zázrak slití duší… Člověk se klame… co na tom, to, v co věříme, že je, existuje! Já vám to říkám. Láska dělá svět takovým, jakým by měl být, kdybych byla Bohem.
Nuže tedy?
Dnes večer jdeme k markýze de Castrone; je to další pařížská rarita.
Paní Marchesiová – uměleckým jménem – velmi slavná učitelka zpěvu, která vychovala slavné žáky. Ta dáma je shodou okolností provdána za neapolského markýze de Castrone de la Rojota.
Navíc je sestřenicí barona Haussmanna. Navíc ji Saint-Amand oslavuje v novinách. Je to tedy dost zajímavý salon, kde je slyšet obdivuhodná hudba. Její dcera je rozkošná; přišla onehdy – vzpomínáte si – s paní Pernettiovou (rozenou Haussmannovou).
Jdeme tam tedy dnes večer. Je tam paní Kraussová, Diaz de Soria, Nevada, vikomtesa de Tredern, princezna Jeanne, Jideovi, Randouin atd.
Paní de Tredernová je velká dáma, pro niž se letos v zimě dělala obrovská reklama jako pro šlechtičnu zpěvačku.
Je hezká, podobá se tučné křepelce; nesmírně bohatá a zpívá dost dobře.
Celkem jeden z mála přijatelných talentů z velké společnosti.
Jsem v černém a přemítám o filozofii lásky, jakož i o lásce filozofů. Podstata věcí; a všichni tito lidé kolem mne měli reálné starosti, bezprostřední zájmy, zatímco já jsem plavala v abstrakcích…