Pátek 30. května 1884

Paní Zaronaová je zvláštní malé ženské tělíčko. Její manžel je senátor, jak víte; navíc si zakládá na tom, že je vědec, literát, nadřazený člověk – přeložil do cizího jazyka ruská mistrovská díla a truchil po Gambettovi. Madame Zaronaová je malá trpaslice, která musela být hezká; má sedm dětí, z nichž nejstarší je dvacet dva let, a tik pravého oka. Také vzdělaná. Při svém prvním pobytu v Paříži šla do Odéonu na „Severo Torelli", drama Françoise Coppéeho. Plná nadšení zašla k vrátnímu divadla pro adresu autora, aby mu vyjádřila svůj obdiv. To se ve Francii nevidí. Nadšení pravé, naivní, nebojící se výsměchu.
Píše tedy Coppéemu, dostane audienci, píše mu z Říma, přináší mu obraz, kopii madony. Básník jí za obraz děkuje a vyjadřuje lítost, že jí svůj dík nemůže vyjádřit osobně, neboť není volný.
Je stará, ale to je jedno – není to hezké. Paní Zaronaová se nenechá odradit a nepomyslí si, že ho to může obtěžovat, toho veršotepce, a že celkem vzato… Předevčírem mě tedy pověřili sestavením telegramu Coppéemu.
Pane,
Zůstávám do soboty; nutí mě k tomu čtyři nadšené dívky, které mi přísahaly, že jim ukáži Françoise Coppéeho. Jakkoliv jste zvyklý na triumfy, nemůžete pohrdnout tímto, na jehož straně stojí mládí a pravý obdiv. Řekněte nám tedy, kdy vás máme očekávat.
Zoé Zaronaová.
Včera přišla vizitka Françoise Coppéeho z Francouzské akademie: bude mít čest se dostavit k paní Zaronaové v pátek v půl druhé – nejpozději ve dvě. A ve dvě byl tu. Maminka, paní Zaronaová, slečny Starické (neteře Zoé), Dina a já.
Nikdy se neocitl na podobné slavnosti a musel se cítit jako Victor Hugo. Víte, já jsem k Coppéeovým veršům velmi klidná, ale byla jsem zahrnuta mezi ty čtyři nadšené dívky; přesto musel vidět, že nejsem tak hloupá, jak ostatní vypadaly. Canrobertovi večeřeli u princezny Mathildy s ním a mluvil s Claire – a já s ním o tom hovořím.
Usadí se v křesle, bere čaj a kouří. Čajový stolek je přinesen celý prostřený jako v divadle a je chvíle, kdy se na něj všech šest díváme, jak pije čaj!
Toho si všimne ten velký básník a je dost laskavý, aby požádal o prohlídku mého ateliéru a řekl mi při odchodu, abych mu dala vědět, až budu mít nějaký nový obraz k shlédnutí. Je to dost příjemný člověk, ale zjevem trochu překvapující. Neurčitá podobnost s Napoleonem, špatné zuby a výraz jako kněz.
Přesto jsem ráda, že ho znám. Má modré oči a při hovoru se na mne každou chvíli díval, jako by hledal, co si myslím. Celkem musel být velmi v rozpacích, ten Pařížan uprostřed toho vážného obdivu. Snažila jsem se být… Ale ty dámy byly uchváceny.
[Napříč: Coppée je mladší než Tony a vypadá mnohem starší.] Jakmile odejde, přichází Tony. Je podivuhodný ten člověk: je mu téměř čtyřicet šest, dnes v šedém obleku a za plného denního světla mu dávám pětatřicet a jsem velkorysá – nuže, tu máme chlapce, syna velkého umělce (čestná medaile) atd. Člověk nemusí mít rád jeho obrazy, ale oficielně je to velký umělec, sám umělec, krásný jako den, dobře vychovaný, dost duchaplný… Vše se zdá být pohromadě, aby byl mohl sklidit nejhonosnější lásky.
Nuže, má jen drobné záliby s drobnými modelkami, které se mu přitom ještě posmívají. To je opravdu podivuhodné. V životě jsou divné věci. Není to tak, že bych ho osobně shledávala tak rozkošným, ale z obecného hlediska je to velmi hezký chlapec; a dokonce i já, kdybych chtěla nebo mohla… bavit se jako tolik jiných dam, nenašla bych Tonyho nepříjemným. Jenomže já mám nápady, které… a dávám přednost malému a ošklivému Bastienovi-Lepageovi nebo tlustému Zolovi, jehož jsem nikdy neviděla.
Přesto se mi zdá, že jsem velmi hloupá tím, že se vážně nezabývám jedinou věcí, která za to stojí. Jedinou věcí, která dává veškeré štěstí; která nechá zapomenout na veškerou bídu.
Láska. Ano, láska, přirozeně. Dvě bytosti, které se milují, mají iluzi svých absolutních dokonalostí – morálních a fyzických. Morálních především. Bytost, která vás miluje, je spravedlivá, dobrá, věrná, velkodušná a připravena konat hrdinské činy prostě.
Dvě bytosti, které se milují, mají iluzi obdivuhodného a dokonalého vesmíru, jaký snili filozofové jako Aristoteles a já. A to je, myslím, velká přitažlivost lásky. V příbuzenství, v přátelství, ve světě všude odhaluje se cíp lidské špíny: tu záblesk chamtivosti, tu hlouposti, tu závisti, nízkosti, nespravedlnosti, hanebnosti. [Začerněná slova: A pak přítel] i nejlepší má skryté myšlenky, a jak říká Maupassant – člověk je vždy sám, protože je mu nemožné proniknout do intimních myšlenek nejlepšího přítele, který stojí před ním a dívá se na něj a svěřuje se mu upřímně.
Nuže, láska uskutečňuje zázrak slití duší… Člověk se klame… co na tom, to, v co věříme, že je, existuje! Já vám to říkám. Láska dělá svět takovým, jakým by měl být, kdybych byla Bůh.
Nuže tedy?
Dnes večer jdeme k markýze de Castrone; je to další pařížská rarita.
Paní Marchesiová v uměleckém světě – velmi slavná učitelka zpěvu, která vychovala slavné žáky. Ta dáma se ukázala být provdána za neapolského markýze de Castrone de la Rojota.
Navíc je sestřenicí barona Haussmanna. Navíc ji Saint-Amand oslavuje v novinách. Z toho vychází dost zajímavý salón, kde je slyšet obdivuhodná hudba. Její dcera je rozkošná; přišla onehdy – vzpomínáte si – s paní Pernettovou (rozená Haussmannová).
Jdeme tam tedy dnes večer. Je tam paní Kraussová, Diaz de Soria, Nevada, vikomtesa de Tredern, princezna Jeanne, Jideovi, Randouin atd.
Paní de Tredernová je velká dáma, pro niž se letos v zimě dělala obrovská reklama jako pro šlechtičnu zpěvačku.
Je hezká, podobá se tučné křepelce; nesmírně bohatá a zpívá dost dobře.
Celkem jeden z mála přijatelných talentů z velké společnosti.
Jsem v černém a přemítám o filozofii lásky, jakož i o lásce filozofů. Podstata věcí; a všichni tito lidé kolem mne měli reálné starosti, bezprostřední zájmy, zatímco já jsem se brodila v abstrakcích…