Čtvrtek 29. května 1884

Celou noc jsem měla horečku a jsem v zuřivé podrážděnosti, které přidávají paní Zaronaová čtením Coppéových veršů a pak Jacques, který nepózuje. Konečně – stav rozdrážděnosti hraničící se šílenstvím. Člověk by bil lidi, kteří mu říkají dobrý den; vše dráždí, rozčiluje, rozlítí. Není to kvůli medaili, ale kvůli noci bez spánku a kvůli tomu, že neslyším. Jsem příliš nešťastná, chci věřit v Boha. Není přirozené hledat jakousi zázračnou moc, když je vše bída a neštěstí a není záchrany?
Člověk se snaží věřit v Sílu nade vším, kterou stačí jen vzývat… Tato operace s sebou nenese ani únavu, ani tření, ani pokoření, ani nudu. Modlí se.
Lékaři jsou bezmocní; prosí se o zázrak, který nepřichází, ale v okamžiku, kdy o něj prosíme, jsme utěšeni. To je velmi málo.
Bůh nemůže být jiný než spravedlivý, a je-li spravedlivý, jak to tedy je. Vteřina rozvahy a člověk tomu už nevěří, bohužel!
Proč žít? K čemu vláčet takovou bídu?
Smrt má alespoň tu výhodu, že se člověk dozví, co je ten proslulý jiný život… Pokud ovšem není nic – ví se to konečně, když umíráme?
Pro mne už nemůže nic být. Jsem bytost neúplná, ponížená, skončená.
Nic. Nic. Nic.