Pondělí 26. května 1884

Je to lepší. Místo toho tíživého čekání jsem ve stavu rozhořčení. A to je cit směřující ven, spíše osvěžující. Včera se hlasovalo o 26 třetích medailích. Zbývá jich 6. Maurin dostal medaili za Julianův portrét. A zde je můj dopis tomuto Julianovi:
To neblahé svědomí se snad probudilo. Nepřeceňuji vaši moc, ale jsou tu tři nebo čtyři vlivní muži (Bouguereau, Boulanger, Lefèvre atd.), kteří získali hlasy pro chudokrevného Dineta a ubohého Maurina.
Já jsem nepotřebovala nic.
Proto Lefèvre říkal u princezny Mathildy, že mladí jsou ubytováni v ulici Ampère a že mě Bastien-Lepage kryje svým křídlem…
– Konečně jsem pochopila, proč jste tak nutně potřeboval věřit, že disponuji porotou. Kdybyste o tom nebyl přesvědčen, neměl byste dost drzosti bez výčitek svědomí ovlivňovat své profesory, aby se starali jen o muže.
Je to důmyslné, je to krásné, je to velkolepé.
Dodávám, že je to přímo obdivuhodné.
Já maluji pro zábavu a pan Maurin z toho žije. Chcípne na tom.
Navíc udělal váš portrét a vy jste mu nerozvážně předpověděl budoucnost. Vaše ješitnost byla v sázce. Musíte přece vidět, že je to příšerné, upřednostnit přede mnou vykloubený voskový profil na beztvarém trupu a nesourodých pažích. Před obrazem, ano, pane Juliane, obrazem, kde jsou alespoň tři čtyři hlavy nesrovnatelně lepší než na vašem ohavném portrétu. A ruce, celé postavy pevně stojící, dobře nakreslené, a pozadí a kvality pozorování a Umění. Tyto věci se o sobě neříkají, a to je velká chyba.
Svolejte stejnou porotu po hlasování a ať rozhodne mezi Maurinem a mnou.
Ach tak! Disponuji porotou. Ach tak! Nepotřebuji nic.
Dobře. Je to naprostá pravda.
Nemám ani porotu, ani přátele a je mi to naprosto jedno.
Ale mínění veřejnosti, umělecky vzdělaného publika, je tu a řekne s úžasem:
„Hleďme, nedali jí nic!“ Šidí mě o to uznání… Je to jen zdržení.
Jistě si myslíte, že úspěch bez medaile je lepší než medaile-náplast přiložená na něco nemocného a ošklivého.
Na příštím Salonu uvidíme ty Mauriny a mne…
Výzva je napsána. Schovejte si ji.
Marie Bashkirtseff
Dostávám vzkaz od architekta:
Drahá slečno, jsou to osli, všichni.
Medaile jsou určeny jen pro nuly. Tvořte ještě lépe (vždy se dá lépe), to je jediný způsob, jak se pomstít.
Skutečný umělec stojí nad všemi těmito machinacemi.
Věřte, že jsem Váš přítel a obdivovatel.
Émile Bastien-Lepage.
Nu, to je hodný chlapík.
Faktem je, že jsou to osli a prasata a bídáci.
Posílám Julianovi telegram:
„Pokračování: – Navíc pan Maurin opravuje kresby podle sádry a zametá ateliér.
„To je skvostné.
„V takovém případě by měla slečna Beauryová (Amélie) také dostat čestné uznání!“
Ten Maurin je jakýsi pomocník v ateliéru, jako Amélie.
Na Julianův portrét potřeboval přes šedesát sezení. Je to pracovitá nula. Julian myslel, že v něm objevil holbeinovské kvality. Bohužel!
Jak vysvětlit tuto příhodu…
Vždyť nakonec odměnili věci relativně špatné.
Nespravedlnost? Tento důvod se mi příliš nelíbí, až příliš často slouží nulám.
Moje malba se může líbit víc nebo méně, ale je tu jeden nesporný fakt. Je tu sedm dětí seskupených v životní velikosti s pozadím, které je také něčím. Všichni, jejichž mínění má cenu, to považují za velmi dobré nebo dobré. Jsou tací, kdo říkají, že jsem to nemohla udělat sama. Dokonce starý Robert-Fleury, aniž ví, čí je obraz, ho považuje za velmi dobrý.
A Boulanger, který říká třetím osobám, že si tohoto žánru neváží, ale že je to přece silné a velmi zajímavé…
A pak!!
Udělili medaile naprostým nulám!! Vím, že to je pravidlo. Ale na druhé straně neexistuje talentovaný umělec, který by nedostal své medaile. Takže jsou mazalové ověšení medailemi, ale nejsou talenty, které by medaile neměly. Tak jak? Tak jak?
A já mám také oči. Je to moje kompozice, můj obraz. Předpokládejte, že bych oblékla ty chlapce do středověkých kostýmů a provedla to v ateliéru (což je mnohem snazší než venku) s gobelínem jako pozadím. Hle, měla bych historický obraz, který by byl velmi ceněn v Rusku.
Čemu věřit?
Hle, ještě jedna žádost o reprodukci – Baschet, velký vydavatel. Je to pátá, kterou podepisuji. A pak?