Úterý 20. května 1884

V deset hodin na Salonu s panem Hayemem. Říká, že můj obraz je tak dobrý, že lidé věří, že mi někdo pomáhal. To je hrozné.
Opovažuje se také říci, že Bastien nikdy neuměl sestavit obraz, že maluje portréty a jeho obrazy že jsou portréty. A také, že neumí akt. Ten Žid je udivující – mluví o medaili a bude se o to starat, zná všechny členy poroty atd. atd.
Odtamtud jdeme k Tonymu. Rozrušeně mu vypravuji, že mě obviňují, že jsem obraz neudělala sama. Máma také.
Neslyšel o ničem takovém – říká, že to v porotě neexistuje a kdyby se to říkalo… byl by tam.
Považuje nás za mnohem rozrušenější, než jsem ve skutečnosti, a vezmeme ho na oběd k nám, aby nás uklidnil. Hojně utěšuje – jak se člověk může tak rozrušit z každé maličkosti atd. Takové špíny se prostě odkopnou nohou. Atd.
„Chtěl bych, aby to někdo řekl v porotě přede mnou,“ říká, „byl bych drtivý. Kdo by se opovážil to říci, toho bych zničil.“
Ach, ale přímo. Takové obvinění je věc velmi závažná. Přitlačil bych ho ke zdi, aby to upřesnil, a rozdrtil bych ho. Ach, ale důkladně.
„Ach, ale to ne, pane!“
„Ale ne, to není vůbec otázka přátelství – je to jednoduše proto, že je to pravda a já ji znám lépe než kdokoli.“
Opakuje nám ty dobré věci ještě jednou, a také že mám šanci tu medaili získat – nikdy se neví, ale prý mám šancí hodně.
Jdeme vyzvednout slečny Staritské a vedeme je na dražbu v hotelu Drouot a pak na Salon.
Sotva jsem o šesté hodině přehodila župan – a hle, zase Hayem!
Bezpochyby chce, abych dobře věděla, že se pro mou medaili přičiní – dává mi to všemožně najevo. Vidím tě, ó synu Izraele! Vycítil jsi, že tisíc franků nás neohromí, a že jsme schopny ti dát plátno, budeš-li se tvářit, že nám dáváš medaili.
Ptá se, koho znám z poroty. Ale ve skutečnosti skoro nikoho. Jen Tonyho. A pak Caroluse, Gervexe a Cabanela – jen natolik, abychom se jednou za rok potkaly.
Ale ten Hayem se činí! Byl za Cazinem, Hennerem, půjde za Renoufem, Rollem, kdo ví. Nuže – je třeba věřit, že mám šance… a že moje malba je zajímavá. Nedělá to jen tak. A ano – váš obraz je opravdu silný, nepřivedl mě E. Bastien – to já ho o to požádal, vašeho pastelu jsem si všiml již dříve; já se v tom vyznám – mám čich… Víte, nedávám vám komplimenty – komplimenty!
Ach! Kdyby se Bastienovi nedělalo tolik poklon, byl by udělal něco úplně jiného! Vy nechcete, abych vám je dělal… Ale celkem vzato – váš obraz je obhajitelný (vidíte, kam míří – snížit mě, aby se sám nafoukl) – a rád zlomím kopí ve váš prospěch…
Ach, no tak!
Odnáší výstřižky z hlavních novin – „to se může hodit.“
„No tak, buďte klidná – bude-li dobrá zpráva, přijdu ještě týž večer.“
Jaká horlivost. Jsem z toho celá nedůvěřivá. Chce za to dostat nějakou malovanou hlavu.
Říká se – Tony říká – že Duez má rád mou malbu. Duez je v porotě. Ale budu mít všechny starce proti sobě.
Ostatně jsem velmi klidná – zabývám se svou nemocí a tím, co budu dělat nového; tento Salon a tyto obrazy jsou minulostí a já se již dívám dopředu. Nedostanu-li medaili, neznamená to, že se na můj obraz dívali méně.
Máma je rozrušena čekáním na tu medaili – a už leží v posteli s nevím jakými nervovými křečemi a celý den málem plakala. No ne!

Poznámky

Pozn. překl.: Pan Hayem: velmi pravděpodobně pařížský sběratel Charles Hayem (1839–1902), mecenáš žijících malířů, který byl žid. Jak v následujících týdnech váhá s medailí i s koupí jejích prací, mění se Mariino „ce Juif“ (ten žid) v „sale juif“ (špinavý žid) (21. a 23. května, 15. června 1884). ↩