Středa 14. května 1884

Dopis od Maupassanta. Co si ten člověk myslí? Je sto mil vzdálen od toho, aby věděl, kdo jsem, neboť jsem o tom nemluvila s nikým, ani s Julianem. A co já mu mám říci? Kdybych psala Zolovi, věděla bych, ale jeho neobdivuji dost – má talent, ale ne dost, abych ho zbožňovala.
Můj obraz Jean et Jacques získal v Nice čestné uznání. Všichni jsou bez sebe radostí – kromě mne.
Čtvrtek 15. května 1884
V deset hodin dopoledne přišel Émile Bastien s panem Hayemem.
Je to legrační. Nepřijde mi to možné. Jsem umělkyně a mám talent. A je to vážně.
A hle – známý člověk. Ten pan Hayem, který přichází ke mně, který se zajímá o to, co dělám. Je to možné?
Émile Bastien je z toho celý šťastný – druhý den mi řekl: „Připadá mi, že jsem to já sám."
Ten hodný chlapec je velmi nešťastný – myslím, že Jules to nepřežije. Dáváme mu ubrousek, na nějž Dina vyšila jeho obraz „Láska na vesnici". A Émile mu to pošle do Alžíru, až mi to předtím dá políbit pro štěstí.
Ten Hayem by chtěl Dinino pastelové – ale nemohu mu ho prodat. Je velmi milý. A velmi vlivný. Mluvilo se o medaili jako o věci skoro jisté.
A celé odpoledne procházím svými pokoji celkem spokojeně s malými chvěními v týle při pomyšlení na medaili.
Medaile je pro velkou veřejnost a celkem vzato preferuji úspěch jako ten svůj bez medaile před určitými medailemi.
Protože Émile Bastien měl obědvat s námi a nemohl, poslali jsme mu paštiku, aby byl ohromen. Večer mi píše, že Hayem je nadšen svou návštěvou a že se mnou v úterý bude mluvit o koupi něčeho.
Louis Canrobert dnes přijal první přijímání – poslala jsem mu modlitební knížku od Gruela a přišel s maršálem tohoto odpoledne.
Maršál vstoupil s výkřikem, že jsem tak hodná jako krásná! Navštívili jen příbuzné a nás. A ten ubohý malý Louis říkal celou dobu: „Tatínku, pospěšme si, jinak nestihnem jít k paní Bashkirtseffové." To mi vypráví maršál.
Kněz na večeři a večer velký Bikowski z Nice.
Fuj!
Pátek 16. května 1884
Jdeme na Salon.
Celá řada známých. Bertier, s nímž si vyměňujeme předpovědi ohledně medaile. Ducros. Faleyeffovi – ti mě otravují, atd. atd.
Paní Abbémová mi říká, že její švagr pan Paul Mantz (z Tempu, víte) mi přičítá hodně talentu. O něco později potkáváme malířku [sic] jménem slečna Arosa, kterou maman viděla u Abbémové; je s dámou, která si chce být představena, aby řekla, že je dcera pana Paula Mantze atd. atd. Připadá mi trochu hloupé opakovat zde všechny ty lichotivé věci. Jsou-li to prostě světští lidé, nikdy o tom nemluvím, neboť zdvořilost takové komplimenty vyžaduje.
Ale Abbémová a dcera Paula Mantze mi říkají, co si ten velký kritik o mně myslí, a trvají na tom, aby mi dobře vysvětlily, jak nesmírně váží mínění takového pána.
Prý byl již článek v „Le Temps". A já jsem již dostala dvacet dva nebo dvacet tři výstřižky z různých novin.
Potkáváme také Clovis Hughesovy. On vypadá velmi nešťastně. Je to ta hrozná záležitost před několika měsíci.
Víte, že jedna agentura a noviny tvrdily, že paní Hughesová měla před sňatkem poměr. Bylo to nepravdivé – prokázalo se to. Všichni se postavili za Hughese, ale z takových špinavin vždy cosi zůstane – a kdo ví, snad i stín pochybnosti v manželově srdci.
Zítra máme jít na slavnost, kterou pořádají na počest Mistrala. Nechala jsem pozvat Émila Bastiena už před několika dny.
Dnes ráno jsem mu napsala, aby mi přesně řekl, jak je Jules nemocen. Prý je v Sonmy (Rusko) žena, jež léčí žaludeční choroby, a charkovští lékaři ji prý dokonce vydali diplom, aby měla právo provozovat medicínu. Prý dělá zázraky. Proč to nezkusit?
Je-li to rakovina… Velcí lékaři s tím nic nesvedou. A přece – pětatřicet let, génius – a zemřít! To by bylo monstruózní.
Mackayová na tom jistě má svůj podíl.
Já… to mě baví. Na můj obraz se lidé hodně dívají a na mě také. Někteří vědí, kdo jsem. Ten počátek… A to v Paříži potěší.
Oblékla jsem poprvé šedé. Tmavě šedé vlněné šaty, velmi prosté a velmi elegantní. Černý slaměný klobouk ve stylu Watteauově.
A sny! Vzít Bastien-Lepagea do Ruska a uzdravit ho! Jednou uzdraven, zamiluje se do mne, a já ho budu milovat jen jako matka. Od té doby, co je tak nemocen, zmizela každá ješitná hořkost – nemyslím již na to, že se ke mně zachoval dost chladně, a považuji ho za drahého přítele. Nebojím se ho víc – a v tom je jistý druh potěšení: představte si císaře, jemuž jste se zdravily z dálky s ponižující rezervou, který spadne do rokle, zlomí si nohy – a vy mu můžete přijít na pomoc.
Ubohý malý – tak, zabila bych Coca, abych ho zachránila? Ano. Ale – zabila bych Coca pro kohokoli? Pro Engelhardta, pro Missaka? Nu… Nevím – ne, křičela bych a utekla bych s přivřenýma očima a ucpanýma ušima. Ale pro Bastiena bych ho zabila sama.
A pro Dinu, pro tetu, pro maman, pro Paula… ještě pro koho? Ne – rozhodně ne pro Engelhardta, ne pro Missaka, ach ne. Leda by jejich matky křičely – pak bych vám říkala, že bych utekla a nechala je dělat, co chtějí – ne, odnesla bych Coca s sebou.
Vidíte – oběť lze přinést dvěma způsoby: pro své potěšení, nebo pro něco velkého a spravedlivého. Bastien – to by bylo pro mé potěšení zároveň s něčím velkým a spravedlivým.
Ubohý Coco. Kdybyste věděly, jak je roztomilý. Je menší než pudl, bílý s černými skvrnami, hlava černá s bílou špičkou. Dlouhá nepravidelná srst – ani kučeravá, ani rovná; někdy o polovinu přijde a vypadá ubohě. Ocas jako chochol. Krásné oči. Zkrátka – není hezký, ale tak rozmazlený, tak roztomilý, vždy nějak zmateně nebo velmi smutně, leda když přijdu domů – i přišla-li bych čtyřikrát za den, je to deset minut šílenství, křičí, dokud na něj nepromluvím.
Když mi Rosalie obouvá střevíce, sedí Rosalii na zádech.
Pak vleze pod toaletní stolek a nevyleze, dokud nejsem připravena sestoupit – to je pravidlo.
Rozumí, když říkám: sednout, jděte tam dolů… vysvětlete se! – Vysvětluje se tím, že se mi vrhne do náručí. A když říkám: co jste to udělal? – schovává hlavu pod mé šaty nebo do živůtku, mám-li volný oděv; a když říkám: nepůjdeš – zmítá se a prosí střídavě mne, maman, všechny.
Podává tlapky – a když říkám: tlapky na rameno, dá je na mé rameno.
Jenže slovu „jdi pryč" nerozumí dobře. Čím víc říkám „jdi pryč", tím víc se tiskne ke mně, vyšplhá mi na klín, klade hlavu na ruku nebo do krku jako by se chránil před strašnými věcmi. Má velmi živou fantazii. Chytám ho za tlapky a ze všech sil biji vedle něj – a on křičí jako ztracený. Udělala jsem ho ohebným jako klaun tím, jak jsem si s ním hrála od útlého mládí. Vždyť víte, že se narodil zde od Pinia, který ho přivedl na svět v klobouku od Virota. Skoulím ho do kuličky, chytím za ocas a točím s ním po podlaze – a on je nadšen. Je to jedinečný pes. [Škrtnuto: miluje mě de]
A zabila bych ho pro uzdravení Bastienovo.
Sobota 17. května 1884
Abych poděkovala Etincelle, poslala jsem jí květiny; napsala mi půvabný dopis a já jí odpověděla tak povedeně, že dnes přišla osobně. Hned jsme vyšly do ateliéru – vadilo mi ukazovat, že Etincelle je naše přítelkyně.
Jednou nahoře mi svěřuje své tajemství, které se dá shrnout takto: je provdána za Doubla, v Německu. Je to velmi nejednoznačné postavení, ale celkem vzato – myslím, že je to výborné, zbožňují se navzájem, žije se jen jednou.
Architekt mi odpovídá, že jeho bratr má revmatismus v ledvinách a že přijde o tom podrobně pohovořit. Prý je velmi dojat – ostatně „nemohu mít talent, jaký mám, bez dobrého srdce."
Večer u Clovis Hughesových.
Ach, je to zvláštní. Příšerné ženy a vlasatí básníci, zuřiví félibristé.
Zazpíval dvacet nebo třicet slok, které společnost opakovala sborově.
Bylo tam méně celebrit, než jsem čekala… Celkem vzato tam byl jen Mistral, Hugues, a Paul Arène, Faure a drobné ryby.
A já jsem si zatancovala polku s Clovis Hughesem!
Potom odcházíme s paní Gaillardovou, jež je nadšena tím, co jí pan Paul Mantz řekl o mně.
Dcera toho velkého muže, paní d'Astoinová, dnes přišla se slečnou Acosovou.

Poznámky

Pozn. překl.: Félibres – provensálské literární hnutí obnovující jazyk a kulturu Provence, jehož nejvýznamnějším představitelem byl básník Frédéric Mistral.