Středa 7. května 1884

Dostávám z Düsseldorfu žádost o povolení rytiny a vydání mého obrazu, jakož i dalších mých obrazů, uznám-li to za vhodné.
To je zábavné. Ale mně to, víte, do hlavy nestoupne.
Celkem vzato, ano, je to úspěch – ujišťují mě o tom; loni se to neříkalo, loni byl malý umělecký úspěch za pastel, ale letos…
Jenže to není úder blesku; ne – a ohlásí-li mě dnes večer v nějakém salonu, nevzbudí to žádný ruch, leda by byl ten salon plný malířů. Aby… nějaký… úspěch pronikl až k mému srdci a učinil mě šťastnou – právě toho by bylo zapotřebí.
Ano – je třeba, aby při ohlášení mého jména přestaly rozhovory a všechny hlavy se obrátily.
Od otevření Salonu není jediný list, který by se o mém obraze nezmiňoval – ano, ale ještě to není ono!
Ráno vychází hlavní článek v Etincelle: společenské malířky. Je to velmi elegantní. Přicházím hned po Claire a mám stejný počet řádků jako ona. Jsem prý obrázek od Greuze, jsem blondýna s rozhodným čelem bytosti, z níž bude někdo, mám hluboké oči. Jsem velmi elegantní, mám talent a tvořím dobrý realismus ve stylu Bastien-Lepagea; a to ještě není vše – mám úsměv a přitažlivý půvab dítěte.
„Le Sport“ mě také oslavuje. Většinu informací o společenských malířkách jsem ostatně Etincelle dodala já. A „Le Sportu“ také. Ale poznámky o mně jsem nesepsala sama. Pokud jde o Drumonta (Sport), možná to tak cítí píše to, neboť předevčírem jsem dostala dopis, v němž mě prosí, abych přijala jeho komplimenty – ne jako člověk ze společnosti nebo zdvořilý muž, ale jako umělec, pokud jde o Schůzku, která je jistě jedním z nejlepších kusů Salonu. No to je ale! A já nejsem nadšena. Vůbec ne.