❦
Úterý 6. května 1884
Literatura mě přivede k šílenství. Čtu Zolu – celého. Je to obr; bídní Francouzi, to je zase jeden, o němž se tváříte, že ho nedoceňujete.Mardi 6 mai 1884La littérature me fera perdre la tête. Je lis Zola, entier. C’est un géant, misérables Français c’en est encore un que vous faites semblant de méconnaître.
Jsem šílená, že chci psát. Mohu vůbec? Nestačím na to, nic neumím. Nic neumím. Nic neumím.
Je suis folle de vouloir écrire. Est-ce que je puis ? Je ne suis pas de force, je ne sais rien. Je ne sais rien. Je ne sais rien.
A přece mě k tomu žene nepřemožitelná síla. Ach! To je již dávno. Od románu, který jsem začala roku 1876 a nikdy nedokončila, od veršů – a před tím i potom, vždy. Nyní jsem dospěla do bodu, kdy všechny ty sny a všechna pozorování zachycená za letu chtějí nabýt podoby.
Et pourtant une force invincible m’y pousse. Oh ! il y a déjà longtemps. Depuis le roman commencé en 1876 et jamais fini, des vers; et avant et depuis et toujours. Maintenant j’en suis arrivée à un point ou tous ses rêves et toutes les observations saisies au vol veulent prendre corps.
Zdá se, jako by člověk měl v hlavě náměty deseti knih – neví, kde začít, a jakmile se pokouší ty sny uskutečnit, zastaví se po deseti stránkách.
Il semble qu’on ait les sujets de dix livres en tête, on ne sait par ou commencer et quand il s’agit de réaliser ces rêves on est arrêté après une dizaine de pages.
Ostatně vám o tom mluvím, protože si zde zaznamenávám zvláštní stavy svého ducha. Je tu dokonce i celá řada věcí už napsaných. Ale vysmívám se svým ambicím. Psát – to by bylo pěkně směšné. Zkrátka se toho vzdávám, říkám ne, směji se sama sobě, protože se příliš bojím být směšná a protože je to touha neodolatelná.
Du reste, je vous en parle parce que je note ici les états particuliers de mon esprit. Il y a même une quantité de choses écrites déjà. Mais je me moque de mes prétentions. Ce serait un beau ridicule écrire. Enfin j’y renonce, je dis non, je ris de moi parce que j’ai trop peur d’être risible et que c’est une envie irrésistible.
Bylo by třeba tolik času… Od minulého pondělí – to je osm dní, co jsem se nedotkla štětce – takže to ještě jde, ale bude třeba se k tomu vrátit… Konečně – je to sladké šílenství, které mě činí šťastnou jen když na to myslím, ale a před nímž jsem rozechvělá, dojatá, jako bych o tom uvažovala vážně. A uvažuji o tom, snad příliš vážně, než abych to přiznala i zde. Ale celý život by nestačil – a můj zvláště. Dotknout se všeho a nezanechat po sobě nic! Ach! Můj Bože, doufám, že přece ano! Ach! Můj Bože, jsem zbabělá, a pod tlakem takové hrůzy jsem připravena věřit kněžím!
Il faudrait tant de temps... Depuis lundi dernier, voilà huit jours que je ne touche pas à un pinceau alors ça va encore mais il faudra bien s’y remettre... Enfin c’est une douce folie qui me rend heureuse rien que d’y penser mais et devant laquelle je suis troublée, émue, comme si j’y songeais sérieusement. Et j’y songe, peut-être trop sérieusement pour l’avouer même ici. Mais une vie ne suffirait pas et la mienne surtout. Toucher à tout et ne rien laisser après soi ! Ah ! Mon Dieu j’espère bien que si ! Ah ! Mon Dieu je suis bien lâche et sous le coup d’une telle terreur, je suis prête à croire aux prêtres !