Pondělí 5. května 1884

Zemřít. Je to slovo, které se snadno říká a píše.
Ale myslet, věřit, že brzy zemřeme? Věřím tomu? Ne, ale bojím se toho.
Nelze si to zakrývat. Jsem souchotinářka. Pravá plíce je dost poškozená a levá se už rok také trochu poškozuje. Obě strany. Zkrátka při jiné stavbě těla bych byla skoro hubená. Je zřejmé, že jsem zakulacenější než většina těch mrch, jimž se říká mladé dívky, ale nejsem taková jako dřív.
Ještě před rokem jsem byla nádherná, bez tuku a bez oblin. Teď už paže nejsou pevné a nahoře u ramen je cítit kost, místo aby tu bylo vidět kulaté, krásně tvarované rameno. Dívám se na sebe každé ráno při koupeli. Boky jsou stále hezké, ale začínají být vidět svaly kolene. Nohy jsou pěkné – a co je zvláštní, lýtko je stejně silné jako Dinino, která má nohy a paže stejně silné. Zkrátka – jsem postižena, nevratně.
Ale, ubohá bytosti, léč se!! Ale léčím se, a důkladně. Nechala jsem si vypálit obě strany hrudi – čtyři měsíce nebudu moci nosit výstřih. A bude třeba ta vypálení čas od času opakovat, abych vydržela. O uzdravení není řeč.
Vypadá to, že maluji čerta na zeď – ale ne, je to prostě pravda.
Ale vedle vypálení je tolik věcí! Všechny je dělám. Tran, arzenik, kozí mléko. Koupili mi kozu. Ale… Zkrátka – prodloužila bych si život, ale jsem ztracena.
Však mě také příliš trápili. Umírám na to – je to logické, ale je to hrozné.
A v životě je tolik zajímavých věcí! Už jen ta četba!
Právě mi přinesli celého Zolu, celého Renana a svazky Tainovy. Tainovu revoluci mám raději než Micheletovu. Michelet je mlhavý a vatovitý, a přes jeho zálibu ve vznešeném – mám Revoluci raději po přečtení Taina než Micheleta, ač prý Taine chtěl ukázat věci v ošklivém světle.
A malování!
Tady by člověk rád věřil v dobrého Pánaboha, který přijde a všechno spraví!

Poznámky

Pozn. překl.: Marie trpěla tuberkulózou (souchotinami), nevyléčitelnou nemocí 19. století. Slovo „poitrinaire“ označovalo v té době tuberkulózu plic. ↩