❦
Sobota 3. května 1884
Émile přichází v půl dvanácté – scházím dolů celá překvapená.Samedi 3 mai 1884Emile arrive à onze heures et demie, je descends tout étonnée.
Má mi sdělit spoustu dobrých věcí. Mám skutečně velký úspěch!! „Ne ve srovnání s vámi nebo s ateliérními kamarády, ale u všech; včera jsem viděl Ollendorffa, který mi řekl, že kdyby to bylo dílo Francouze, stát by to odkoupil. A to je ale silný malíř, ten pan Bashkirtseff. (Obraz je podepsán: M. Bashkirtseff.) Tak jsem mu řekl, že jste mladá dívka, a dodal jsem: ‚Hezká.‘ Ale ne!! nemohl se vzpamatovat. A každý mi o tom mluví jako o velkém úspěchu!“
Il a une foule de bonnes choses à me dire. J’ai un vrai grand succès !! Non pas relativement à vous ou aux camarades d’atelier, mais pour tout le monde; j’ai vu hier Ollendorff qui m’a dit que si c’était l’œuvre d’un Français, l’Etat l’aurait acheté. Et ça c’est un homme très fort que M. Bashkirtseff. (le tableau est signé: M. Bashkirtseff) alors je lui ai dit que vous étiez une jeune fille et j’ai ajouté jolie. Non !! il n’en revenait pas. Et tout le monde m’en parle comme d’un grand succès !
Ach!! Začínám tomu trochu věřit. Ze strachu, abych nevěřila příliš, dovoluji si pocítit jistou spokojenost jen s výhradami, o nichž nemáte tušení. Zkrátka budu poslední, kdo uvěří, že ve mne lidé věří… Ale zdá se, že je to dobré.
Ah !! je commence à le croire un peu. Par crainte de croire trop je ne me permets de ressentir quelque satisfaction qu’avec des réserves dont vous ne vous faites pas une idée. Enfin je serai la dernière à croire qu’on croit en moi... Mais il paraît que c’est bien.
„Skutečný a velmi velký umělecký úspěch,“ říká Émile.
- Un vrai et très grand succès d’artiste, dit Emile.
Tak jako Jules v roce 1874 nebo 75? Ach, Bože. Nu, ještě nejsem zaplavena radostí, protože tomu stěží věřím. A přitom bych měla být radostí zaplavená. Ten výtečný přítel mě žádá, abych podepsala povolení pro Charlese Baudea, rytce, Julesova důvěrného přítele. Ten Baude bude fotografovat a rytinou reprodukovat můj obraz pro „Le monde illustré“ – to je dobré.
Alors comme Jules en 1874 ou 5 ? Ah ! seigneur. Eh bien je ne suis pas encore inondée de joie parce que j’y crois à peine. Et faudrait être inondée de joie. Cet excellent ami me demande de signer une autorisation pour Charles Baude le graveur, l’ami intime de Jules. Ce Baude va photographier et graver mon tableau pour « Le monde illustré », ça c’est bien.
A pak ten drahý Émile mluví o drahém Julesovi, něžně se smějeme; přinese mi dopisy a napíše mu, že jsem od Vernisáže tak slavná jako paní de Lessepsová – počtem svých dětí. Jenže ona jich za deset let měla deset, a já za tři měsíce sedm.
Et puis ce cher Emile parle de ce cher Jules, nous rions avec tendresse, il m’apportera des lettres et il va lui écrire que depuis le Vernissage je suis aussi célèbre que Mme de Lesseps, par le nombre de mes enfants. Mais elle a mis dix ans à en faire dix et moi trois mois à en faire sept.
Řekl také, že Friant (má talent) a je nadšen mým obrazem. Lidé, které neznám, mluví o mně, zabývají se mnou, soudí mě. Jaké štěstí!! Ach! Je to k neuvěření, a přece jsem si to tak přála a tak dlouho čekala!
Il a dit aussi que Friant (du talent) et enthousiaste de mon tableau. Des gens que je ne connais pas parlent, s’occupent de moi, me jugent. Quel bonheur !! Ah ! C’est à ne pas y croire tout en l’ayant désiré et attendu tant !
A ten hlupák Maupassant, který netuší, že i já jsem někdo.
Et cet idiot de Maupassant qui ne se doute pas que je suis aussi quelqu’un.
Dobře jsem udělala, že jsem s povolením k fotografování počkala.
J’ai bien fait d’avoir attendu pour autoriser à photographier.
Předevčírem mi o to někdo napsal – nevím kdo. Raději bych, aby to byl Baude, ten, komu Bastien říká Charlot a komu píše dopisy o osmi stránkách.
On m’a écrit avant-hier pour me le demander, je ne sais qui. J’aime mieux que ce soit Baude, celui que Bastien appelle Charlot, et auquel il écrit des lettres de huit pages.
Půjdu dolů na mámin sobotní příjem přijímat blahopřání všech těch hlupáků, kteří si myslí, že maluji jako společenská dáma, a kteří stejné komplimenty se stejnými city skládají i Claire a ostatním malým husám.
Je vais descendre au samedi de maman pour recevoir les félicitations de tous ces imbéciles qui croient que je fais de la peinture de femme du monde et qui adressent les mêmes compliments et avec les mêmes sentiments à Claire et aux autres petites sottes.
Tak.
Là.
Zdá se mi, že Rosalie nejživěji cítí můj úspěch: je bez sebe radostí, mluví ke mně s dojemností staré chůvy a chodí vykládat věci napravo i nalevo jako listonoška. Pro ni se stalo něco, nastala událost.
C’est que je crois Rosalie qui sent le plus vivement mon succès, elle est folle de joie, me parle avec des attendrissements de vieille nourrice et va raconter des choses à droite et à gauche comme une postière. Pour elle il est arrivé quelque chose, un évènement s’est accompli.
Ráda bych tomu věřila a cítila to.
Je voudrais bien croire cela et sentir cela.
Rodina je také spokojená, ale skoro nerozmlouváme – říkám jim jen hořkosti. Rosalie je služebná, níže stojící bytost, nežádám od ní vznešené city, a pro pokojskou je dokonalá: miluje mě, je vždy veselá a bere mé zájmy za své jako věrný starý sluha z komedie. Je to tedy tak nejlépe. Ale moji – čím dál víc se od nich vzdaluji. Moji – rodiče, matka – chtěla jsem od nich city podobné mým, a tolikrát a tak krutě jsem se zklamala, že je to skončeno.
Ma famille est aussi contente mais nous ne causons guère, je ne leur dis que des amertumes; Rosalie est une domestique, une inférieure, je ne lui demande aucun sentiment élevé et pour une femme de chambre elle est parfaite puisqu’elle m’aime et qu’elle est toujours gaie et entre dans mes intérêts comme un vieux serviteur de comédie. C’est donc au mieux. Mais les miens, plus ça va, plus je m’en éloigne. Les miens, mes parents, ma mère, je leurs voulais des sentiments semblables aux miens et j’ai été si souvent et si cruellement désillusionnée que c’est fini.
Miluji je jako ze zvyku, jako přirozenou věc, někdy s nimi mluvím – neboť někdy svěříme i psovi svůj dojem –, ale… někdy si i vyměníme hodnotící úsudky, avšak lituji toho po dvaceti slovech, protože ty dámy řeknou vždy nějakou hloupost nebo lež, aby mě uklidnily nebo aby polichotily mé marnivosti! Vždy si toho povšimnu a připadá mi to hrozně ubohé – a mlčím… nebo jim řeknu něco tvrdého nebo přestanu mluvit. A to se opakuje a čím dál víc se od nich vzdaluji, ale to je nemožné – vždyť jsme od sebe už dávno nepřekonatelně vzdáleni.
Je les aime comme par habitude, comme une chose naturelle, je leur parle quelquefois, car quelquefois on dit ses impression à un chien même, mais... nous échangeons même quelquefois des jugements de considérations mais je m’en repents après vingt paroles car ces dames disent toujours une bêtise ou un mensonge pour me calmer ou pour flatter ma vanité ! Comme je m’en aperçois toujours et que cela me paraît horriblement misérable, je me tais... et je leur dis quelque dureté ou cesse de parler.. Et ça recommence et ça va de plus en plus m’éloignant d’eux, mais c’est impossible, il y a beau jeu que nous sommes à des distances infranchissables.