Pátek 2. května 1884

Včera večer jsem, celá ponořená do pochmurných myšlenek, přece jen šla k paní Hochonové přijmout komplimenty za svůj obraz. Černé šaty, sametový živůtek s výstřihem, kousek černého tylu přes ramena a fialky. Trochu se muzicírovalo, Massenet přece zahrál a zazpíval. Pak milý, stále okouzlený a okouzlující Carolus zpíval. Bez něj bych se byla hrozně nudila. Byli tam Fleuryovi, Madeleine Lemairová, Franceschiovi, Canrobertovi a sám maršál mě doprovodil k bufetu.
Pak malíři: Munkácsy s manželkou, Hébert atd. atd.
Opravdu je třeba vycházet – ten ubohý malý večírek mi udělal dobře.
Protože prší, jdu k Julianovi. Říká, že by za medaili nedal obě ruce do ohně, ale jednu a půl ruky by tam dal. A že by mi to neříkal, kdyby to nebylo skoro jisté. A že v ateliérech září právě já. Jen v ateliérech – a to stačí leda pro začátek.
Říká se, že Bastien je odsouzen.
Dobrý večer s Julianem a Tonym. Tony mi říká, že vzal otce před můj obraz, aniž mu řekl, čí to je, a otec o něm řekl, že je velmi dobrý, velmi dobrý. Skutečně.
Julian mi konečně projevuje cosi, co se podobá ne úctě, ale…
A nakonec se přihodí hloupost, o které vám chci vyprávět. S Dinou jsme stejně vysoké, ale ona vypadá vyšší, a protože o tom mluvím už poněkolikáté, měříme se dnes večer. Já si poctivě zouji pantofle, ona jen předstírá, a když se jdu přesvědčit nebyla v dobré víře, vidím, že podvádí. Řeknu jí to a ona tvrdí zcela vážně, že ne. Lež, i kvůli maličkostem, mě vždy popouzí. Zkrátka to obrátí tak, že já vypadám jako rozmazlená mladší sestřička posedlá snahou zdát se velká, a ona jako roztomilá hodná dívka, jež podvádí, aby mi udělala radost, a zmenšuje se z pouhé zdvořilosti.
Považujte mě za hloupou, chcete-li, ale plakala jsem z toho. Čím víc jsem chtěla dokázat svou pravdu, tím směšněji jsem vypadala, neboť jsem působila dojmem, že mi na tom rozdílu výšky záleží – a ona mi ho přiznávala milostivě. To mě dopálilo. Ta nepoctivost!
Ach! Takové lidi by člověk zabíjel. Ostatně je velmi hodná a s radostí pečuje o nemocné v domě… A postí se a chodí do kostela a věří v zázračné obrazy. Mně se takové povahy hnusí.