Středa 30. dubna 1884

Katastrofa není úplná, neboť „Le Gaulois“ o mně píše velmi dobře. Mám samostatný článek. To je velmi elegantní. Napsal ho Fourcaud, Wolff z „Le Gaulois“.
A „Le Gaulois“, který vychází s plánkem Salonu ve stejný den jako „Le Figaro“, má, jak se mi zdá, stejnou váhu – nebo skoro stejnou.
„Le Voltaire“, který vydává číslo v podobném duchu, o mně píše jako „Le Gaulois“. To jsou klíčové stati. „Le Journal des Arts“, jenž také uveřejňuje přehledovou kritiku z ptačí perspektivy, píše, že na mém obraze Schůzka jako by zahlédl Bastien-Lepageův rukopis. To je nejspíš zlá vůle. „L’Intransigeant“ v čísle téhož rázu o mně píše stejně příznivě.
Ostatní noviny přinesou své recenze postupně.
Jedině „Le Figaro“, „Le Gaulois“ a „Le Voltaire“ to přinášejí ráno v den samotné Vernisáže.
Jsem spokojená? To je jednoduchá otázka. Ani příliš, ani málo… je toho právě dost, abych nebyla zdrcená, a to je vše.
Právě jsem se odtamtud vrátila. Přišly jsme teprve v poledne a odešly v pět, hodinu před koncem. Bolí mě hlava.
Nesnáším vycházet jen s rodinou, to je neúnosná nuda.
na okrajiécriture de Mme Bashkirtseff mère
[Přepsáno: a bez své rodiny jsi vyjít nechtěla.] (Rukopis paní Bashkirtseffové)
Ale narazily jsme na několik oáz v podobě Caroluse, Juliana, Émila, Bertiera a pak lidí ze společnosti. Carolus mi velmi laskavě říká, že mu nemusím děkovat, že jsem si to místo v úrovni očí zasloužila sama. Julian říká, že mám medaili v kapse. [Zrušeny 2 řádky] Ostatně si vyměníme jen pár slov. A Émile, který zůstává déle, mi říká, že je to jedna z dobrých věcí Salonu, že se lidem líbí, a že se na to ráno díval Fourcaud a připadá mu to trochu kartónové, což si myslí i Émile – a diví se tomu, protože prý maluji širokým tahem.
„Když jsem Fourcaudovi řekl, kdo jste, nechtěl tomu věřit, nemohl se z toho vzpamatovat – ve vašem věku! Řekl, že by spíše věřil, že to namaloval muž – a to ještě silný malíř.“
Dlouho sedíme na lavičce před obrazem.
Lidé se na obraz hojně dívali a já se smála, pomyslíc si, že by nikoho z nich nikdy nenapadlo hledat autorku v té elegantní dívce sedící tam a ukazující tak malé a tak vzorně obuté nožky.
Ach, to vše je nesrovnatelně lepší než loni!
Je to úspěch? Ve skutečném, vážném smyslu ovšemže? Nu, skoro… Stále stejně velký jako ten první úspěch Breslau, která od té doby žádný nezískala, to je pravda. Vystavuje dva portréty; viděla jsem jen jeden, který mě velmi překvapil – je to napodobení Maneta, to se mi nelíbí. Už to není tak silné jako dřív. Nu, možná je to hrozné, co řeknu, ale nermoutí mě to. Ani z toho ovšem nemám radost – ne, místa je dost pro všechny. Přesto přiznávám, že mám raději, když je to takhle.
Jules Bastien má jen svůj malý obraz z loňska. Kovárna. Starý kovář v šeru své kovárny. Je to stejně dobré jako ta nejtemnější malá plátna z muzejních sbírek. Protože se nikdo nevyrovná Bastienovi. Ještě mu není dost dobře na to, aby mohl pracovat.
Ten ubohý Émile vypadá smutně a říká, že skočí do vody. Vypadá ustaraně a otráveně a už nechodí tak často.
Nemusel vodit na procházku starou Mackayovou. Mrzí mě, že toho hodného chlapce vídám jen zřídka, a jsem skoro dotčená, že si bez mě takto vystačí.
I mně je smutno a myslím, že přes malování, sochání, hudbu, literaturu – ano, přes to všechno – myslím, že se nudím.
na okrajiécriture de Mme Bashkirtseff mère
[Je nemocná, moje ubohé dítě.] (Rukopis paní Bashkirtseffové)

Poznámky

Pozn. překl.: Mariin obraz Un Meeting (Salon 1884), kterému říká „le Meeting“; česky Schůzka, jako v sešitech 102 a 103. ↩
Pozn. překl.: Vernisáž (Vernissage) – slavnostní soukromá prohlídka výstavy před otevřením veřejnosti; název pochází z doby, kdy malíři přicházeli v tento den nanést na plátna poslední vrstvu laku. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky cimaise – lišta na zavěšení obrazů v úrovni očí, nejprestižnější umístění výstavy v Salonu. ↩