Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 6. dubna 1884

Neděle 6. dubna 1884 Canrobertovi přicházejí za mnou a navrhují jít v pondělí na Hippodrome. Odmítám, to se rozumí. A protože jsme tak důvěrní přátelé, tu a tam mi ze rtů ujde slovo nespokojenosti a narážky na mou rodinu — a na tetu, o níž se v Paříži věří, že je stíhána hanebným procesem a je předvolána jako svědkyně, protože její bratři zbili úředníka...
Zůstanu sama s tou malou hloupou Claire a začnu povídat... Nejprve říkáme, že mě lidé pokládají za nemocnou a vyčítají mi, že se dobře nestarám o rodinu, která mě zbožňuje — zbožňuje! Nato říkám, po mnohém: to je nesmysl o tom mluvit, nikoho se to netýká — a koneckonců, kdybych to nevyprávěla, budou si myslet, že jsem skutečně blázen, když se zlostí pro nic. Takže takhle to je: před dvaceti lety jeden z mých strýců zbil člověka — víte, jak takové věci v Rusku táhnou — a ta věc je odeslána na velvyslanectví, a lidé si Bůh ví co myslí...
A na to velké slzy; [Začerněná slova: nečitelné]
— „Ale je to možné, kvůli tak malé věci vaše teta — a proč nechce?"
— „Ach, právě, z egoismu, z netečnosti — říká si, že je to maličkost, že to nic nevadí. Nechce podstoupit to cestování ani malou nepříjemnost — a já, já..."
Bylo to zbytečné vyprávět — a přesto je lepší říci pravdu... Ale nikdo neuvěří.
Kdo by tomu věřil — že lze trápit zbožňovanou bytost, jako jsem já, kvůli takové nicotě — budou si myslet, že teta jde čelit trestnici.
Nemohu už na to myslet, aniž by mi ze všech očí nevytryskly slzy jako proudem.
[Na okraji: moje drahé milované dítě — to vše proto, že jsi nemocná a nervy jsou na pokraji sil.] (Písmo paní Bashkirtseffové) [Dvě stránky vytrženy]
Odjezd tety — a já jí líčím věci. Dá mi za pravdu, ale nechápe, jak to mohlo tak být, když mě tak milují. Koneckonců...
Rodolphe Julian večeří s námi — jsme jen tři, maman leží. Znovu začínám příběh vyprávěný ve Villevieille, pak se vracíme k Bastienovi — chci, aby bylo veseleji.
Ten Julian nachází krajní potěšení v tom, že mi říká strašné věci o mně samé.
Ve mně prý je jen jedna zajímavá stránka — práce. Pro ostatní! Jsem zlá, jsem bez srdce. Nic ženského, nic něžného, nic láskyplného. Zrady, zvrhlosti — fantastický mozek, ale jen mozek, žádné srdce, jen hlava. Hlava démonická — a proto ten vysněný muž, ten, jehož budu celá chtít, mě nemiluje. Přitáhne ho to, ale nikdy zcela.
Ano — ty pravé city přenechá své kuchařce.
— Možná — ale koneckonců chybí vám ta ženská stránka — prostá, přitažlivá, klidná — a budete vždy sama na své výši, protože tu výši nepopírám...
— Díky — ale tento proslov již pronesl Claude Vignon k slečně des Touches — a v tom není nic, co by mě ponižovalo.
— Souhlasím — jenomže ten velký muž, ten, jehož si povšimnete — a ten bude veliký...
— Znáte takového? Mluvím o mladém Gambettovi...
— Ten je mrtev.
— Nebo o Bismarckovi.
— Tomu je sedmdesát.
— Právě na to myslím — neboť kromě toho kdo? Kdo by vás uchvátil zcela? Moc takových nevidím.
— To je pravda.
— V... Claudovi a slečně des Touches — ale slečna des Touches se podobala muži — vy se však nepodobáte ani muži — jste žena — a přesto tam nic není.
— Takže mě nemiluje?
— Ne. Protože pro takového muže by bylo třeba buď krásy... jedné z těch krás, jež zastiňují hvězdy, a která, když se opře o mužovu paži, přinese mu milion žárlivců. Nebo milionů jako paní Mackay — šedesát milionů renty, jmění jemuž nic neodolá... Anebo talentu — ale talentu na tak nezpochybnitelné úrovni, v takové výši, že k ní skutečně těžko dosáhnout...
— Ale ten poslední bod není beznadějný... Ostatně jste mi právě jmenoval tři neomylné způsoby, jak toho muže získat — proč nic nenechat na náhodě srdce?
— Srdce? Vaše?
— Jeho.
— Ale toho muže nevidím.
— To je pravda.
— Bastien je jen omezené obdivování — myslela jste na něj někdy jako na muže?
— Upřímně — ne, nikdy. — A ta dáma — napadlo vás někdy představit si Bastiena u jejích nohou?
— Ach, pokud jde o to — ujišťuji vás, že mi to je lhostejné. To je pravda.
Již si nevzpomínám, co nakonec vylil hrůz, jež jsou vlastně lichotkami — pouští se do toho celým srdcem, rozebírá nejrůznější úvahy o mé povaze s potěšením, s rozkoší.
— Nuže, pane Juliane — bude-li Jemu raději hloupá husa nebo ta, jíž svěřili pečení — utěším se tím, že budu vzbuzovat city v méně vznešených.
— Ty vás nebudou chtít!
— To je jiná otázka — ale koneckonců vdám se za loutku a...
— Ne — budete ctnostná.
— Ani to ne?
— Nic — jen hlava a práce.
A pak hovoříme o Bastienovi — říká, že ho nelze přesáhnout ani v myšlenkách, vidět dál než to, co tvoří. To je celá pravda. Při každé věci, na niž se díváte, můžete myslet: chtěla bych jít dál — aspoň zahlédnout možnost jít dál — ale u Bastiena ne. Lze skládat jinak, lze vidět jiné náměty — každý podle své povahy — ale přesáhnout jeho tvorbu i ve snu? Ne — za ním se snít nedá. To je příroda. A to je Bůh.
Úterý 8. dubna 1884 Počasí je bouřlivé — a já načrtávám Andromedu II!

Poznámky

Pozn. překl.: Hippodrome de Paris — tehdy proslulé závodní a varietní centrum; Canrobertovi patrně navrhovali vyjít do společnosti, aby Marie odpočinula od nemoci. ↩
Pozn. překl.: Postava z Balzacova románu Beatrix (1839); Camille Maupin (slečna des Touches) — slavná spisovatelka přirovnávaná k George Sandové — slyší od Vignona totéž, co Julian říká Marii. ↩