Neděle 16. března 1884

Neděle 16. března 1884 Včera přišlo mnoho lidí — a nejprve Canrobertovi a maršál. Paní Hochonová s matkou, Carrier-Belleuse, malíř Dupuis, Gavini, Paul Deschanel, doktor Guésnoy, princezna, Bailleul, Presseqová a jiní — ale byla jsem příliš rozrušena, abych věděla kdo a co. Návštěvy se střídaly bez přestání až do čtyř hodin. Ve čtyři hodiny jsme snesly obrazy dolů; maréchale, Claire, Villevieille, já a doktor nastupujeme do vznešených fiakrů — vyprovázeni korektním Deschanelem s nepokrytou hlavou a ostatními. Vrata hotelu dokořán otevřena a všichni kluci, co vycházeli ze školy, se srocovali a pozorovali hosty ve vestibulu.
Počasí bylo nádherné — obrovský dav! Samí malíříčci — kolik obrazů, Bože můj, omezte počet malířů! Každý z nás nesl pod paží nějaký malý rám, aby mohl bez obtíží vstoupit... Doktor Guesnoy nesl karikaturu Caroluse, Claire klobouk Bastienův a maréchale akvarel architektuv!
Když tito darebáci shromáždění u vchodu spatřili čtyři dámy a jednoho starého pána s vyznamenáním — každý s jakýmsi předmětem pod paží — nastával divoký křik, jako když přechází hadrář! Výsměch... Ocitáme se nahoře na schodišti, lehce ohromeně z tohoto přijetí — a jak procházíme sály, vcházejí další nešťastníci a ozývají se ještě pronikavější křiky a hvízdání. Nuže, je to velmi zábavné — jenže čekáme na příjezd našich pláten až do šesti hodin, protože vůz má zpoždění — v šest hodin jsme stále ještě na schodišti a čekáme — a právě tam přichází Gervex na okamžik se mnou promluvit tónem, který je mu vlastní a který se mi nelíbí.
— Tak tedy, co s tím Bastienem nakonec děláme? Je opravdu nemocen — jak se mu daří?
— Ale nevím — naposledy jsem ho viděla v červenci...
— Jak to, jak to — vy tedy nejste zarmoucena jeho nemocí — takhle o tom mluvíte?
— A jak se o tom má mluvit?
— Vy jste tedy ve špatných vztazích?
— Vůbec ne — jenže je nemocen a nemaluje obrazy — co tedy mohu na něm obdivovat?
— To mu tedy brání být tím nejkrásnějším — já jsem myslel, že je přesto ten nejvíce milovaný... atd.
Co říkáte? Koneckonců se vracím v půl sedmé ve stavu únavy a vyčerpání tak dokonalého, že je to přímo rozkoš... Nevěříte, že je to rozkoš — jenže pro mě každý úplný vjem, doveden na krajní mez, i vjem bolesti, je rozkoší.
Když jsem si zranila prst — bolest byla půl hodiny tak prudká, že jsem si ji vychutnávala.
Tak tedy dnešní dokonalá únava — tělo, které již neklade vzduchu žádný odpor, uvolněné lázní, pak natažené v posteli, paže a nohy těžké, hlava plná nesouvislých, ale mlhavých věcí... usnula jsem, chvílemi nahlas říkajíc slova vylovená z věcí, které mi chaoticky procházely hlavou... Cabanel, vernisáž... Hochonová... Ach! Gervex ho viděl... Hnusná šelma... maršál, Breslauová...? tak přece vyšel... Ach! miluji tě... Jaký idiot... Malování... Alžír... darebák... Lišta... Wolff!
Dnes ráno po mši velvyslanec předal popovi kříž zdobený diamanty, darovaný ruskou kolonií. Přispěvatelé byli pozváni — byli jsme tam. A potom... počasí bude zítra ráno krásné — půjdu kolem Paříže hledat rybáře a kvetoucí jabloně k malování.
Ti prokletí ruští darebáci říkají, že je nemožné, abych tu krajinu pro Výstavu žen namalovala sama. Prý je to příliš dobré.
Budou-li to říkat — vypíchnu jim oči a vytrhám vlasy.
Jdeme k Jidům, ke Gaviniům a do Bois.
U Gaviniů je ta přepříliš krásná paní Benardakiová. Každý zná její příběh. Dcera malého obchodníka, milenka bohatého Benardakiho, jím věnem obdarovaná a provdaná za plukovníka — pak Benardaki zjistí, že bez ní nemůže žít — rozvedena s plukovníkem a definitivně vdaná za Benardakiho, který ji uvádí na dvorský kruh a je nucen rezignovat na post komořího. Příliš spěchal ji uvést — bylo třeba nechat zapomenout... Pak cesty a dokonce neúspěchy v Londýně atd. atd. Benardakiho sestry jsou provdány za Talleyrandy a d'Askyovy — a přesto to nestačí; v Paříži paní nepřijímají. Kdyby byla ošklivá nebo jen hezká — prošlo by to, zapomnělo by se a vše by šlo dobře.
Kolik takových udělalo horší věci, vyšlo z nižšího postavení — jako paní Aplečejevová, přijímaná všude — a co se týče jejího původu... Dechamet a spol... nu tedy. Ale paní Benardakiová je tak neobyčejně krásná, tak ohromně krásná, tak nádherně krásná, že ji nikdy nepřijmou.
A k tomu elegantní, vznešená... Říkám vznešená — ale pro mě vznešenost nemůže být v sázce, je-li krása tak intenzivní. Absolutní, dokonalá krása nemůže být ani prostá, ani vznešená, ani hloupá, ani jiskrná — pak by to nebyla krása.
A tato žena je vysoká, obdivuhodně stavěná — nohy a ruce poměrně malé, popeleční vlasy, zářivá pleť, obočí a oči... a nos... a rty...
Koneckonců — je to božská nádhera s anticky prostou linií — je v ní Venus Mélská, ale daleko krásnější, i Apollo Belvederský. Oči má velmi velké — takovýma očima musela být obdařena Ió, než byla proměněna v jalovici. A k tomu výraz velmi klidný a velmi dobrý.
Jsou krásy — jako všechny ty, jež zářily a září: císařovna Evženie, hraběnka de Pourtalès, paní A. de La Rochefoucauld, paní Potascová, d'Hervey a de Saint-Denis atd. atd. — paní Gautereauxová — ale všechny mají vady nebo lidské stránky. Tato je ohromující. Jsou nosy jemné, nosy hrdé, nosy výrazné, nosy okouzlující, nosy roztomilé, nosy antické jako u paní Gautereauxové — ale nos paní Benardakiové je jednoduchostí, krásou a čistotou nadlidský. Chřípí jsou vznešená. A ústa jsou svěží jako u dítěte, ale impozantního tvaru. Ráda bych věděla, zda lze takovou hlavu namalovat? Tato kolosální krása by nemohla být zachráněna od chladu leda výrazem hluboké melancholie, který by oči snadno dodaly, jak se mi zdá...
Pondělí 17. března 1884 Slaví se kříž popův — intimní večeře: pop, Eshmann, Géry, pan a paní Pelikanovi (pan Pelikan je synovec starého Pelikana a vrací se z Japonska, kde byl konzulem), paní a slečna Kanchinová.
Úterý 18. března 1884 Celý den jsem strávila v Jouy s Canrobertovými — hledala jsem kvetoucí sad. Počasí je nádherné. Filozofovaly jsme s Claire na trávě — je velmi milá — a protože jsem jí řekla, že mě velmi dráždila, jsme nyní dost přátelsky, aby se to již neopakovalo.

Poznámky

Pozn. překl.: „Rapins" — hanlivé označení pro ateliérové učně a začínající malíře, kteří se tlačí na Salon.
Pozn. překl.: Carolus-Duran (1837–1917) — módní portrétista, učitel Johna Singera Sargenta.
Pozn. překl.: „Pop" — pravoslavný kněz, zde farář ruské komunity v Paříži.
Pozn. překl.: „Chambellan" — komoří, dvorský titul vyžadující bezúhonné společenské postavení; rezignace znamenala společenský pád.
Pozn. překl.: Narážka na řecký mýtus — Ió, milenka Dia, proměněna v jalovici. Homérský epiteton „boópis" (volooká) byl přívlastkem bohyně Héry; Marie ho tu nevysloveně vztahuje na Benardakiovou.
Pozn. překl.: Virginie Gautreau (1859–1915) — proslulá kráska pařížské společnosti, zvěčněná Sargentovým skandálním portrétem Madame X (1884), vystaveným téže salonní sezony.