Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 5. března 1884

Středa 5. března 1884 Bída — moje i mé malby.
Čtvrtek 6. března 1884 Co mělo přijít, přišlo. Zbývá mi osm dní a portrét nebude hotový. Ach, jsem klidná. Jenže od roku už nemohu pracovat kvůli malé Canrobertové — zpočátku to ještě šlo, trochu pracovala — ale od několika měsíců jsou tu jen rozhovory, smích, žerty, taškařiny, čaje, koláče atd.
A já se zbláznila. Kluci mi vzali více času, než bylo třeba — a já byla venku a ta hrozná holka chodila méně. Ale od tří měsíců — smrt. Její obraz mě stojí Dinův portrét. Kdyby alespoň... Ale tím, že mě dráždí, tito lidé mě přivádějí ke špatné malbě — a možná bych se bez nich obešla a medaili dostala, kdyby mě nechali na pokoji.
Moje výstava u těchto žen je zaznamenána — citují mě s chválou ve velkých novinách, kde nikoho neznám.
Ale to jsou studie udělané v klidu.
Moje rodina klečí před Canroberty — věří si, že nás to zařadí a že je konečně nechám na pokoji. Kdybychom byli skromní slušní lidé, nikdo by se nestaral, proč nejsme ve styku s velvyslanectvím.
[Na okraji: zase fantazie — byla jsem vždy v dobrých vztazích s naším velvyslanectvím. (rukopis paní Bashkirtseffové)]
Koneckonců... co se tohoto týká — a všeho, co mi přineslo fantastická mučení — to trvá deset let a já to začínám postřehovat. Jsem hubená, kašlu, neslyším — zkrátka skvělý stav. Slíbila jsem jim svou smrt — uvěří tomu, až budu pohřbena. Marně říkám, že jim to mohu prokázat jedině tím, že zemřu — a pak bude pozdě. Nedochází jim to — jsou nevědomci — a já jsem přece jejich milovaná oběť. Koneckonců — navzdory všem těm ponižujícím věcem, jež mě každý den přiváděly k pláči vzteky — mohla jsem ještě žít prací, talentem. Dva roky jsem skoro smířena — ale od dvou let je pozdě. Jsem ztracena — a to mě teď přivádí k pláči — jsem na prahu talentu a jejich hrůznosti mě zabily. Nemám zdraví, jsem vyšinutá, nemám sílu — a k tomu všemu mám tuto Claire, jež mě za tři měsíce postárala o pět let a o deset kilogramů zhubila...
Snažím se přesvědčit sama sebe — ale je to nemožné. Zbývá osm dní a portrét je třeba udělat.
Nevidím už, nevím, co dělám — tři měsíce jsem v šílenství...
Pohleďte — dobře posadím Dinu — a nato začínají rozhovory a smích: „Ona to zase změní!" — „No tak, Marie — mě baví sledovat vás, jak s tím fušujete."
„Ale je to obdivuhodné — proč to měníte." A to vše bez zlomyslnosti — ale přesto je to hrozné.
Od tří dnů nechávám vzkazovat, že jsem na venkově a vracím se až kolem páté. Ale od tří dnů je pozdě. Vše, co jsem udělala za šest týdnů, nemá jméno — jasně si ale uvědomuji, že nevidím správně; jsem vyšinutá, pláču, protože někdo vstoupí zleva místo zprava.
[Na okraji: Protože jsi nemocná, má chudačko, mé obdivuhodné a milované dítě. (Rukopis paní Bashkirtseffové).] Portrét byl příliš malý — dnes jsem si to uvědomila. Bez toho by šel takový na Salon — a věc mnohem menší než v přírodě na Salonu! Znáte tu odpornou velikost, jež není ani skutečná, ani zmenšená.
Nu — za osm dní... dva na hlavu, dva na paži, jeden na druhou, jeden na šaty, jeden na ruku... Žádné zaváhání nesmí být... a i tak.
Ach, prokletí.