Sobota 23. února 1884

Prostředek je dobrý — ale použiji ho teprve poté, co pošlu svá díla na Salon, 15. března.
A pak — jsem sklíčená; tenhle školácký kousek mě včera rozesmál a dnes mě přivádí k pláči.
Maršálová a Claire přišly kolem jedné, aby přivítaly paní Madeleine Lemaireovou, která se přišla podívat na obraz. Tato dáma je slavná akvarelistka a zároveň žena ze společnosti — ale své obrazy prodává velmi draho.
Samozřejmě mi řekla lichotivé věci.
Zkritizovala Clairiny kopretiny — jako Popelin — a dodala: „ale figura je dobrá, to je hlavní.“
Jsem podrážděná, zničená, vzteklá. Nejspíš proto, že brzy umřu — ale celý můj život se mi vrací, od samých počátků, do podrobností; věci hloupé, jež mě přivádějí k pláči — nikdy jsem nebyla na plese jako ostatní; jeden ples do roka, náhodou, a tam jsem nikoho neznala... a to teprve před dvěma lety, kdy mě to už nemohlo bavit...
Jediný skutečný ples — ten Fitz-Jamesových, kam jsem šla ve večerních šatech, unavená, nemocná, nepřipravena, ve špatné náladě... pak dva charitativní plesy v hotelu Continental, pak tři nebo čtyři večery ve falešném světě, maškarní ples u Dalmasů...
Za devět let!
A tohle lituje velká umělkyně? Na mou duši, ano. Možná bych tam nebývala šla — ale nemoci tam být — to je ta ohavnost!
napříč stránkou
Není to docela tak. Je tu fantazie a imaginace.
A teď — moje nejkrásnější léta jsou pryč — a pak tolik věcí...
Nyní existuje něco jiného než plesy — jsou tu setkání, kde člověk potká vše, co myslí, píše, maluje, pracuje, zpívá — vše, co tvoří život bytostí inteligentních.
Ani ti největší filosofové a nejrozumnější lidé nepohrdají tím, že se jednou týdně nebo dvakrát měsíčně setkají s lidmi, kteří jsou výkvětem pařížské inteligence... Dávám tato vysvětlení, protože nevím — zemřu — vždy jsem byla nešťastná ve všem!
Usilovnou prací dosahuji toho, že někteří lidé... a přece je to pramen ponížení — nic pravdivého na tom není — když nás poznali, drželi jsme se velmi zdrženlivě.
Člověk je příliš nešťastný, než aby nedoufal, že existuje Bůh, jenž se nad námi může slitovat... Ale kdyby tento Bůh existoval — dovolil by, aby se dělo to, co se děje? A já — co jsem udělala, že jsem tak ubohá? Příliš mnoho fantazie.
K víře člověka nepřivede četba Bible... Je to jen historický dokument, kde vše, co se dotýká Boha, je dětinské.
Věřit lze jen v Boha... abstraktního, filosofického — veliké tajemství — země, nebe, vše, Pan. Jenže pak je to Bůh, jenž pro nás nemůže nic. Tohoto Boha obdivujeme a představujeme si ho při pohledu na hvězdy a při přemýšlení o vědecko-spiritualistických otázkách à la Renan.
Ale Bůh, jenž vše vidí, jenž se o všechno stará, kterého lze o všechno prosit... V takového Boha bych ráda věřila. Ale kdyby existoval — dovolil by to?
Pokud jde o náboženské haraburdí — to je dobré pro hlupáky. Kdyby se Kristus vrátil, jistě by nepoznal nauky, které kázal, v katolicismu — ani v... Ale Kristus přece uznával Bibli?!
To dokazuje, že byl pouze člověkem — a je třeba vzít v úvahu jeho? lidství, jeho prostředí a jeho zemi...
Ačkoli byl vznešeným géniem, musel podléhat vlivům toho všeho — kdyby byl Bohem, neopíral by se o předpovědi Písma... Byl by...
Ještě budeš Kristu zpětně předepisovat, jak se měl chovat, milé dítě.
Jdi spát.

Poznámky

Pozn. překl.: Madeleine Lemaire (1845–1928) — věhlasná francouzská akvarelistka, proslulá svými růžemi a jedna z nejskvělejších salonních hostitelek své doby. Soudí se, že Marcel Proust podle ní zčásti vymodeloval paní Verdurinovou. ↩
Pozn. překl.: Pan — řecký bůh přírody v celé její úplnosti; narážka míří na panteismus. ↩
Pozn. překl.: Ernest Renan (1823–1892) — francouzský filosof a historik, autor racionalistické „Vie de Jésus“ (1863); výraz „à la Renan“ označoval způsob myšlení, který přistupoval k náboženství vědecky, nikoli dogmaticky. ↩