Čtvrtek 31. ledna 1884

Jacques je hotový! A protože si pro něj přišel bratr, tříletý drobeček, udělám si z něho rychlý náčrt.
Ach, za dvacet minut — jak se sluší na génia nejvyššího řádu. Potom...
Bastien se narodil v listopadu 1848. Je mu třicet pět let.
V roce 1870 byl již malíř a mohl tedy utéci do Anglie jako jemný Tony.
Ale prodělal tažení — a jeho bratr také, ačkoli mu bylo sotva patnáct nebo šestnáct let.
Ale bratr nemá tolik zásluh — šel jen za příkladem. Bastien je člověk... zajímavý... Stále na něj myslím a krystalizace se tvoří obdivuhodně.
Pak ho Albert Wolff pustil k vodě.
Skryl se pod jménem Adolphe...
Je velmi chvályhodné, že bojoval — to musí být skutečně krásný charakter... Bratr říká: „Kdybyste ho znala, kdybyste věděla, jaké má srdce“ — říká, že je nesmírně citlivý na bídu a bezpráví Paříže, a proto zůstává na venkově, aby jím nebyl zdrcen.
Nakonec – a to byl vrchol všeho – ho pustila k vodě ta Makayová...
na Montmartru...
A jak jsem zvolala:
„Takový šťastlivec!“
„On?“ odpověděl mi architekt, „to je ten nejnešťastnější člověk na světě...“
Neptala jsem se proč... Ale! Statečný, upřímný, slavný.
Když ho ta Makayová pustila k vodě, opil se v krčmě u hospodského a dal si platit zelené absinty na Montmartru —
Ale kromě toho, že na mě nemyslí, nemohli bychom se nikdy milovat počestně — jsou tu nepřekonatelné překážky... Když zemřel jako stará krysa
Vezmu si klidně Saint-Amanda.
Jen bratr pro něho slzy prolil
To je jediné možné řešení v případě, že by se ten slavný, statečný, nešťastný a upřímný muž ráčil---
Neboť Emile má duši něžnou...
Ale kdyby ráčil věnovat pozornost autorce, sokyni Victora Huga, obvinili by ho, že se chce dobře zaopatřit... Jsem bohatá... A nechci ani nejmenší stín na božských a nebeských citech... atd.
Kdyby si řekl jen tohle: „Zbožňuji ji — a navíc má jmění, což nic nezkazí.“ Už to by pro mě bylo hrozné. Proto se nikdy nevdám z lásky... Jedině Saint-Amand.
Ulice Legendre!
Protože sním o lásce, a ne o věčném soužití. Ať je člověk sebevznešenější a sebeandělštější, musí to srdce změšťáčtit... Takže když dva vinní nacházejí nesmírné štěstí v patnácti dnech strávených spolu, je to jako potěšení z jízdy ve fiakru, když je člověk zvyklý na landau --- Ale natrvalo ne.
Vidím to tak zřetelně... Takřka jsem to prožila... A musí to být pravda.
Všimněte si, že vůbec netvrdím, že mluvím obecně, a nenabízím pravidla chování — mluvím sama za sebe; a jestliže to, co chci, je mimo obvyklá pravidla, tím hůř; vyhovuje mi to, hodí se mi to — a mám přece právo snít o svém zvláštním štěstí --- Nikdy bychom se nenudili obyčejnými věcmi a vídali bychom se jen, abychom si vyměnili to nejlepší, nejelegantnější, nejněžnější a nejduchaplnější, co je v lidské povaze.
Bylo by to jako hodiny odpočinku v pracovním dni chudého dělníka... Jsou to věci možné... A co by bylo třeba, aby se to uskutečnilo? Abych byla milována. To je vše.
Oba máme obrovský talent a stojíme mimo přízemní lidstvo... Mohla by z toho být krásná existence... pro dva... Ale...
Co mu splácel kytkami, kupec ho odbyl s barvami.
Jsou přece vinní, kteří jsou šťastní celých pětadvacet let... Já bych nikoho neoklámala.
Jen abych neumřela mezi osmadvaceti a třiceti lety. Říkám vám, že to se mnou vypadá zle.
Byl by z toho až vraždil.
Miluji ho tedy? na Montmartru

Poznámky

Pozn. překl.: Tony Robert-Fleury (1837–1912) — francouzský akademický malíř, jenž za prusko-francouzské války (1870–71) opustil Francii. ↩
Pozn. překl.: Krystalizace — Stendhalův pojem pro proces zamilovávání se, kdy mysl obaluje milovanou bytost imaginárními dokonalostmi (De l’amour, 1822). ↩
Pozn. překl.: Albert Wolff (1835–1891) — vlivný umělecký kritik listu Le Figaro, proslulý tím, že svými recenzemi kariéry buďto vynášel, nebo ničil. ↩
Pozn. překl.: Ulice v 17. pařížském obvodu, kde měl Bastien-Lepage svůj ateliér. ↩