Středa 30. ledna 1884

Středa 30. ledna 1884 Téměř nic neuděláno, zkoušeny šaty...
Claire a Villevieille.
Pop, princezna a Gaillard k večeři. Gaillard a já mluvíme o vážných věcech... Ostatní poslouchají, pop se občas vmísí do rozhovoru... politika, Tonkin a Ferry; politika ve světle psychologických bádání... Nevím, zda je Gaillard hloupý — ale zdálo se mi, že jsem byla velmi duchaplná, pronášejíc dlouhé věty s nečekaným rozuzlením, velmi klidným hlasem. Bere mě velmi vážně, ten radikál, manžel hraběnky de Quincey. Zdá se, že mě to udivuje, aby mě brali vážně... Drzá!
Čtvrtek 31. ledna 1884 Jacques hotov! A protože jeho bratr přišel pro něj — tříleté miminko — udělám z něho náčrtek.
Ach, za dvacet minut — jak přísluší nadřazenému géniovi. Potom...
Bastien se narodil v listopadu 1848. Je mu třicetpět let.
V roce 1870 byl již malíř a mohl tedy utéci do Anglie jako jemný Tony.
Ale prodělal tažení — a jeho bratr taky, ačkoli mu bylo sotva patnáct nebo šestnáct let.
Ale bratr nemá tolik zásluh — sledoval příklad. Bastien je člověk... zajímavý... Stále na něj myslím a krystalizace se utváří obdivuhodně.
Pak opuštěn Albertem Wolffem.
Skrýval se pod jménem Adolphe...
Je velmi chvályhodné, že bojoval — to musí být skutečně krásný charakter... Bratr říká: kdybyste ho znala, kdybyste věděla, jaké má srdce — říká, že je nesmírně citlivý na bídu a bezpráví Paříže, a proto zůstává na venkově, aby jím nebyl zdrcen.
A pak — to bylo to korunní číslo — ho opustila Mackayová...
na Montmartru...
A jak jsem zvolala:
— Jaké šťastné zvíře!
— On, odpověděl mi architekt, je ten nejnešťastnější hoch, jaký existuje...
Neptala jsem se proč... Ale! Statečný, upřímný, slavný.
Když ho opustila Mackayová, šel k šenkýři, nechával si platit zelené absinty na Montmartru — Ale kromě toho, že na mě nemyslí, nemohli bychom se nikdy milovat počestně — jsou tu nepřekonatelné překážky... Když zemřel jako starý krysa
Provdám se tedy za Saint-Amanda.
Jen jeho bratr ho oplakával To je jediné možné řešení v případě, že by se ten slavný, statečný, nešťastný a upřímný muž ráčil---
Neboť Emile má duši něžnou...
Ale kdyby ráčil věnovat pozornost autorce, sokyni Victora Huga, byl by obviněn, že si chce zajistit živobytí... Jsem bohatá... A nechci ani nejmenší stín na božských a nebeských citech... atd.
Kdyby si řekl jen tohle: zbožňuji ji — a navíc má jmění, což nic nezkazí. To by pro mě bylo již hrozné. Proto se nikdy nevdám z lásky... Jedině Saint-Amand.
Ulice Legendre! Protože sním o lásce, a ne o věčném soužití. Jakkoli je člověk nadřazený a andělský, musí to zevšednit srdce... Takže když dva vinní nacházejí nesmírné štěstí v patnácti dnech strávených spolu, je to jako potěšení z jízdy v fiakru, když je člověk zvyklý na landau --- Ale trvale ne.
Vidím to tak zřetelně... Prožila jsem to takřka... A musí to být pravda.
Všimněte si, že si vůbec nekladu za cíl mluvit obecně a nabízet pravidla chování — mluvím sama za sebe; a jestliže to, co chci, je mimo obvyklá pravidla, tím hůř; vyhovuje mi to, hodí se mi to — a jsem zcela svobodná snít o osobním štěstí --- Nikdy bychom se nenudili obyčejnými věcmi a vídali bychom se jen, abychom si vyměnili to nejlepší, nejelegantnější, nejněžnější a nejduchaplnější, co je v lidské povaze.
Bylo by to jako hodiny odpočinku v pracovním dni chudého dělníka... Jsou to věci možné... A co by bylo třeba, aby se to uskutečnilo? Abych byla milována. To je vše.
Oba máme obrovský talent a stojíme mimo přizemní lidstvo... Mohla by z toho být krásná existence... pro dva... Ale...
Protože platil kvítím, kramář mu odmítal barvy.
Vídáme viníky, kteří jsou šťastni pětadvacet let... Já bych nikoho neoklámala.
Jen kdybych neumřela mezi osmadvaceti a třiceti lety. Říkám vám, že to jde špatně.
Páchal by vraždy.
Miluji ho tedy? na Montmartru

Poznámky

Pozn. překl.: Tonkin — francouzská koloniální expanze v Indočíně; Jules Ferry (1832–1893) byl ministerský předseda a architekt koloniální politiky.
Pozn. překl.: Tony Robert-Fleury (1837–1912) — francouzský akademický malíř, jenž za prusko-francouzské války (1870–71) opustil Francii.
Pozn. překl.: Krystalizace — Stendhalův pojem pro proces zamilovávání se, kdy mysl obaluje milovanou bytost imaginárními dokonalostmi (De l'amour, 1822).
Pozn. překl.: Albert Wolff (1835–1891) — vlivný umělecký kritik listu Le Figaro, proslulý tím, že svými recenzemi kariéry buďto vynášel, nebo ničil.
Pozn. překl.: Ulice v 17. pařížském obvodu, kde měl Bastien-Lepage svůj ateliér.