Pátek 25. ledna 1884

Pátek 25. ledna 1884 Vracíme se z ateliéru Bastiena, kde jsme prohlédly tři plátna architekta — nijak skvělá — a obávám se, že jsem nezakryla své pocity. A pak plátna toho pravého, nová i stará...
Dnes ráno na to hledím chladným okem...
Podstata věcí...
Co mám na mysli podstatou věcí nebo lidí? Jednoduše to, co jsou ve skutečnosti — a neumím to jinak vysvětlit, ale prostě... Vidět protismysly, skici, tápání umělce jako Bastiena; představit si tu lidskou, slabou, zranitelnou stránku. Nevíme proč ani k čemu to. Že ho dokonce Mackayová... nechá — to mě naplňuje tichou radostí, a pak prohrabávat rohy jeho ateliéru a nacházet slabá plátna! Ach, to je blaženost!
Přestat ho bezmezně ctít. A bratr říká, že nic nedělá, že je nemocen — a tu docela laskavě nám chce přečíst jeho dopis: „Můj drahý tlustoune, jsem opět postižen — zažívacími potížemi..." Zde mé smíchy a sarkasmy přeruší a urazí důstojného architekta... Ale zažívacími potížemi! I bratrovi! To se přece neříká...
Takže nám nechce dopis číst dál, protože to špatně přijímám — a přitom prý píše, že se nudí, že je smutný nebo tak nějak. Zdá se, že na mluvení o zažívacích potížích není nic výjimečného...
Já to považuji za nechutné a zbytečné — může se říci, že člověk není dobře, to stačí...
Přípustné nemoci jsou rýma, migréna, vyvrknutý kotník, revmatismus... dokonce i horečka — ale zažívací potíže, bolení zubů, to... ta... ten... Fuj.
Viděla jsem tedy portrét dědečka (1874) a portréty mamy a táty. Mají hrozné obličeje... Matka je nevýrazně blond, s vyhrnutým nosem, vychrtlá, oči nevyrovnané, ústa křivá...
Raději bych bývala viděla pořádnou starou selku... ale tohle... to není hezké...
Snad si myslíte, že na mě tito obyčejní, vulgární a oškliví rodiče dělají nepříjemný dojem... Vůbec ne, jsou mi lhostejní. Ale nevím! A pak celkově... Ostatně...
Zdá se mi, že ten ubohý hošek je v malátnosti... Je, bratr to říká. A pak si člověk představí, že stačí natáhnout ruku, aby ho polapil — a hle, skoro ho to přestane lákat. To jest... Ne, pravda je, že jsem vždy pociťovala a pociťuji stále naléhavěji nutnost psát — vymýšlím příběhy, zaznamenávám skutečné i vybájené události.
Dumas říká, že vůdčí vlastností ženy je intuice... Nu právě, intuicí chápu, vidím, vím věci mimořádné — ale když se mám vyznat uprostřed svých podkladů... Neboť existuje tlustý sešit plný poznámek...
Nepříjemný dojem... Skoro všechna jeho plátna jsou tam, moc neprodává — a co kdybych si pomyslela, že nám snad chce něco prodat... Vždy dělám hnusné domněnky... To je vskutku hnusné a nechutné...
A přitom by to bylo přirozené. Ach, jaká hrůza.
Podstata věcí... Ano, podstata věcí... je hořká.
Ti poctiví lidé tak oškliví... dědeček a táta jsou mrtví, matka zůstává — a je nejošklivější, ale je jí šedesát let... příliš mladá na to, aby zemřela.
Ta ubohá žena nemusí umírat — ale jaký ošklivý, zlý obličej... a křivý... Podobá se mu — nebo spíše Jules se podobá jí, třebaže má půvabnou a velmi dobrou tvář.
A máma, a Dina a teta... Tyto dámy si myslí, že jsem uzdravena — připouštějí, že jsem trochu onemocněla ze sympatie k Julesovi, ubohý hošek. Nakonec, horší než prostí sedláci... Věděla jsem to — ale neviděla jsem je.
A to vás, mladá dámo, nechává chladnou? Vlastně ani ano, ani ne — ale kvůli ostatním by mi to nevadilo, kdyby byl proslulým velkým mužem — jakýmsi Gambettou! Vařilo by se s jeho matkou — ale pouhý muž velkého talentu... „Jakmile je překročena jistá mez, není mezí."
Je to hloupé, ale pravdivé — ta mez není překročena... Ale to vše v mém spekulativním světě, v mé fantazii samozřejmě... V politice je člověk krotitelem národů, ale géniální umělec se nedovede dostatečně prosadit, ne dost na to, aby... Lze ho zbožňovat, ale nelze to říci nahlas.
Jsem hodně povrchní... ale soudím z hlediska ostatních...
U sta hromů, kdybychom byly na poušti... Ale.
Ach, jsem hodná — vůbec ho nezajímá, co si o něm myslím.

Poznámky

Pozn. překl.: Paní Mackayová — americká dědička a bohatá mecenáška Bastiena-Lepage.