Pondělí 21. ledna 1884

Paní Sapogenikoffová projíždí Paříží na zpáteční cestě z Nice a poznávám v ní starou dobrou Ninu z Nice, když ji přiměji, aby architektovi řekla: „Mnoho pozdravů panu Julesovi.“ Ten hodný bratr přišel dnes večer, protože jsem mu poslala malý ruský ubrousek s Julesovou hlavou vyšitou uprostřed červenou bavlnkou — a nad ní modrou bavlnkou slova JEHO HLAVA. Tuto hlavu znám zpaměti — jednou jsem ji prošila na stroji, a tentokrát vyšila na kanavě. Když Nina a pop odešli, zase ho zasypávám svým: „Ne, ale přiznejte přece, že má hnusnou náturu — a k tomu je ještě ošklivý!“ — „Hanebný charakter!“ — „Kretén, protože mě nedoceňuje!
„Chápete, z auvergnátského hlediska mluvím o docenění — nuže, kdo mě nedoceňuje, tím pohrdám, neboť je to idiot.“
„Jestli vás dost nedoceňuje, je to tím, že před lidmi, kteří vás neznají, nejste přirozená!“
„Proč mě nezná? Je to ospalec a ufňukanec!“
„Viděla jste ho nemocného.“
„To nevadí.“
Ale já vám vyprávím tyto slovní turnaje, jako by se o nich skutečný Jules měl dozvědět, zatímco jeho bratr architekt mu neříká nic — och, ale řekne...
„Nu, podívejte se: tady paní (Nina) je inteligentní žena a doceňuje mě; tady pan (pop) je rovněž inteligentní — doceňuje mě; vy konečně, ať jste inteligentní nebo ne, docenil jste mě okamžitě, ať jsem byla přirozená nebo ne. On je tedy horší než stará prázdná tuba od barvy.“
„Ale já jsem byla oslněna hned...“
„Ano, jen to obraťte v žert, radím vám, ale hrozné to je stejně.“
Jaká hnusná nátura.

Poznámky

Pozn. překl.: Auvergnátský — z Auvergne; přísloví přisuzuje tamním obyvatelům praktický, střízlivý úsudek. ↩