Pátek 18. ledna 1884

Včera přišla maršálová a nedala mi dokončit profil Charlese — člověk si vždycky myslí, že na poslední chvíli všechno dožene.
Zkrátka, dnes je mi do pláče; k pomyšlení, že znovu uvidím včerejší malbu, se přidává hrůza, že ji shledám špatnou, a já pláču... opravdovými slzami. Co chcete, jsem nadšenkyně, jako devatenáctiletí studenti v Německu. A tak mě nechápe Villevieille, ba ani Claire. Mají mě za cvoka.
A moje svaté a hluboké rozhořčení nad drzou krádeží, které se Bouguereau dopustil na Rafaelovi, budí jen smích.
Takové věci tyto dámy neberou za srdce. Ne, je nepředstavitelné... kolik výpůjček a hanebných krádeží se najde u všech našich akademických malířů.
Tito hnusní podvodníci přicházejí na svět s úmyslem „sledovat tradice mistrů“ a celý život jen přenášejí kompozice mistrů. Jednomu postavu, druhému celou skupinu — vše otočeno doprava místo doleva, překřtěno — a šmytec. Kdo nebude rozhořčen jako já, uzná to za výborné. Leda by se ten postup dal omluvit tím, že se tito opovrženíhodní šejdíři inspirují bohy umění. Jaká nízká lumpárna a jaká hanba... Ve světě abstraktním abych tak řekla, v oblasti umění, myšlenky, ideje... Nuže — z těch, kdo se těmto fantastickým oblastem věnují, nemám to štěstí, abych některého znala.
Znám lidi ze společnosti a dohromady tři umělce... Lidi jako paní a slečna Bogdanoffovy, které u nás včera večeřely.
Znovu jsem nakreslila skicu žen. Vše záleží na kouzlu, které budu umět (?) dát atmosféře. Ano, musí to být opravdový večer, opravdový vzduch, ta pravá prchavá hodina, kdy srpek měsíce je ještě velmi bledý... A to ve velkém formátu?! To nikdy nedokážu!!
Bastien musel udělat padesát studií, aby zachytil ten efekt... Nu, já jich udělám padesát pět! Po 15. března. A bude třeba...
Tohle není život.