Pátek 18. ledna 1884

Pátek 18. ledna 1884 Včera přišla maršálova žena a překazila mi dokončení profilu Charlese — člověk si vždy myslí, že v poslední chvíli vše dožene.
Zkrátka, dnes jsem v takové náladě, že bych plakala; k myšlence na opětovné spatření včerejší malby se přidávají obavy, že ji shledám špatnou, a já pláču... opravdovými slzami. Co chcete, jsem nadšenkyně, jako devatenáctiletí studenti v Německu. A přitom to není Villevieille ani Claire, kdo mě chápe. Říkají mi, že jsem bláznivá.
A moje svaté a hluboké rozhořčení nad drzou krádeží, spáchanou Bouguereauem na úkor Rafaela, působí veselí.
Takové věci tyto dámy neberou za srdce. Ne, je nepředstavitelné... kolik výpůjček a hanebných krádeží se najde u všech našich akademických malířů.
Tito hnusní podvodníci přicházejí na svět s úmyslem „sledovat tradice mistrů" a tráví život přenášením kompozic mistrů. Jednomu postavu, druhému celou skupinu — vše otočeno doprava místo doleva, překřtěno — a šmytec. Kdo nebude rozhořčen jako já, uzná to za výborné. Dá se snad tento způsob omluvit tím, že tito opovrženihodní šejdíři se jimi inspirují, bohy umění. Jaká hnusná lumpárna a jaká hanba... Ve světě abstraktním [Začerněná slova: takřka řečeno], v oblasti umění, myšlenky, ideje... Nu právě — z těch, kdo se těmto fantastickým oblastem věnují, nemám štěstí žádného znát.
Znám lidi ze společnosti a dohromady tři umělce... Lidi jako paní a slečna Bogdanoffová, které včera u nás večeřely.
Znovu jsem nakreslila skicu žen. Vše záleží na kouzlu, které budu umět (?) dát atmosféře. Ano, musí to být opravdový večer, opravdový vzduch, opravdová ta prchavá hodina, kdy srpek měsíce je ještě velmi bledý... A to ve velkém formátu?! To se nenaučím nikdy!!
Bastien musel udělat padesát studií, aby zachytil ten efekt... Nu, já jich udělám padesátpět! Po 15. března. A bude třeba...
Tohle není život.
Sobota 19. ledna 1884 Villevieille a Claire jsou tu každý den, a začíná mě štvát, když vidím, jak někdo sahá na mé štětce, mačkají mi tuby od barev nakřivo, narušují mé zvyky... Koneckonců... A tím spíše, že je špatné počasí, jsem nespokojená s prací [Začerněná slova: nečitelná], ve špatné náladě, v podráždenosti dohnané do krajnosti... Tyhle dámy mě dráždí, jejich docela přirozená veselost mě napíná; přátelsky si dobírají mou špatnou náladu a já bych je v zuřivosti vyhodila oknem — rozzlobena na tyto cizinky, ne cizinky rodem, ale cizinky myšlenkou, duchem, citem.
Villevieille je dost nevzdělaná, jako většina žen ze společnosti ostatně, a plná absurdních nápadů... A já! Já plná nápadů ve stylu Victora Huga... Všeobecné štěstí, filozofie, svoboda, umění, poučné vzdělání... Zkrátka, bylo by to příliš dlouhé na vysvětlení a neříkám jim nic... Ani tady ne, k čemu by to bylo, jsem sklíčená.
Claire má teď chlapecké způsoby, když jsme si tak blízké — dělá vám studentské kousky; jednou hodí štětec přes prsty až to bolí, a dnes odpoledne mě praštila knížkou do ramene. A pak si schovala hlavu: „Vraťte mi ji."
To by pak přerostlo v mlátičku.
A to mě skutečně rozhněvá, hloupým hněvem, jako je hloupé to žertování. Je divné, jak člověk každý den a u téměř každého naráží na věci hloupé, pohoršující, na které bych já nikdy nepomyslela.
Nemohu vám říci, jak moc mě ta holka rozběsila a nevím, jak ji zastavit — vážně se zlobit by bylo směšné a ponižující... Dnes večer v Italském divadle jsem docela pohledná... Byl tam Bojidar a pan de Rochefort (ne Henri), jenž byl právě jmenován tajemníkem velvyslanectví v Rio de Janeiru. Tento citlivý diplomat mi připomíná citlivého a dokonalého Gabriela Géryho.
Neděle 20. ledna 1884 Pracuji na Clairině obraze a doufám, že ho dokončím za dva nebo tři dny.
Ta dobrá žena je již namalována. To, co dělám, není čestné, a cítím z toho jistý odpor — zároveň ovšem i uspokojení, že mohu tak snadno udělat to, co tyto dámy neudělají nikdy.
Drobotina namalovala pár svazků květin, ale já přimaluji a přemaluji, takže... Obraz představuje prodavačku s trakařem plným květin, v životní velikosti, hezky pěkně. Je to falešný naturalismus — ale co na tom.
Starý Boulanger naznačil postoj prodavačky a já pečlivě provedla, co řekl, abych nenesla odpovědnost — i když ten postoj pokládám za hloupý a všední... Je to prodavačka zaujímající postoj podle pravidel kompozice... Fuj!
Mluvme o něčem jiném.
Nemám přátele, nikoho nemiluji a nikdo nemiluje mne.
Nemám-li přátele, je to proto, že (dobře to cítím) mimoděk příliš dávám najevo, z jaké výše „hledím na dav". Nikdo nemá rád, aby ho ponižovali.
Mohla bych se utěšit myšlenkou, že skutečně nadřazené povahy nebyly nikdy milovány. Obklopují je, hřejí se v jejich paprscích, a v hloubi je nenávidí a jakmile mohou, pomlouvají je. Dnes se jedná o sochu Balzacovi a noviny otiskují vzpomínky a informace sebrané od přátel toho velkého muže. Člověku je z toho špatně od žaludku — takoví přátelé — závod, kdo prozradí ošklivou vlastnost, směšnost, nicotnost. Mám raději nepřátele — těm se věří méně.
Pondělí 21. ledna 1884 Paní Sapogenikoffová projíždí Paříží na zpáteční cestě z Nice a já znovu nacházím dobrou Ninu z Nice, když nechávám architektovi vyřídit: „Mnoho pozdravů panu Julesovi." Ten statečný bratr přišel dnes večer, protože jsem mu poslala malý ruský ubrousek s Julesovou hlavou vyšitou uprostřed červenou bavlnkou — a nad tím slova modrým bavlnkovým písmem: JEHO HLAVA. Tuto hlavu znám zpaměti — jednou jsem ji přišila na stroji, a tentokrát vyšila na kanvas. Když Nina a pop odešli, začnu ho zasypávat slovy: ne, ale přiznáte přece, že má hnusnou náturu — a k tomu je ještě ošklivý! — „Hanebný charakter!" — „Kretén, protože mě nedoceňuje!
Chápete, z auvergnátského hlediska mluvím o docenění — nu, ty, kdo mě nedoceňují, pohrdám jimi, neboť jsou idioti."
— Jestliže vás nedoceňuje dost, je to proto, že nejste přirozená, když vás někdo nezná!
— Proč mě tedy nezná? Je to bytost ospalá a plačtivá!
— Viděla jste ho nemocného.
— To nic neznamená.
Ale já vám vyprávím tyto slovní turnaje, jako by se o nich skutečný Jules měl dozvědět, zatímco jeho architektonický bratr mu neříká nic — och, ale řekne...
— Nu, podívejte se: tady paní (Nina) je inteligentní žena a doceňuje mě; tady pan (pop) je rovněž inteligentní — doceňuje mě; vy konečně, ať jste inteligentní nebo ne, docenil jste mě okamžitě, ať jsem byla přirozená nebo ne. On je tedy horší než stará prázdná tuba od barvy.
— Ale já jsem byla oslněna hned...
— Ano, obraťte to v žert — radím vám — je to přesto hrozné.
Jaká hnusná nátura.

Poznámky

Pozn. překl.: Théâtre des Italiens — pařížská opera pro italský repertoár.
Pozn. překl.: Upřesnění, aby nebyl zaměněn s Henrim de Rochefort (1831–1913), proslulým radikálním novinářem a politikem.
Pozn. překl.: Auvergnátský — z Auvergne; přísloví přisuzuje tamním obyvatelům praktický, střízlivý úsudek.