Pondělí 14. ledna 1884

Pondělí 14. ledna 1884 Bojidar přichází vyprávět o svém večeru u paní Cartwrightové — první člověk, kterého tam spatřil, byl Gervex, jak pomlouvá Bastiena, takže se Bojidar domnívá, že to byl on. Villevieille a Claire jsou u nás na obědě a náš Bojidar nám ty kuplety zazpívá; rozsíval je u Cartwrightové a vyslovil před Gervexem jméno Adolphe... aniž by na něj to jméno udělalo sebemenší dojem... Adolphe způsobuje, že se všichni potrhají smíchy, protože si vybaví Bastiena, který se skrývá pod jménem Adolphe...
V šest hodin jsem si ještě prozpěvovala ty krásné sloky, když přišel architekc [sic] — ten hodný hoch mi přináší kresbu, kterou sám zhotovil a která zobrazuje klobouk... Jeho klobouk. Dojemné. Julesův klobouk! A já mu říkám, že je příliš pozdě, protože ho už nemiluji!
— A pomyslet, že o téhle lásce nikdy nic nevěděl! vykřikne bratr.
[Začerněná slova: .Ne], ale víte, že ten pes bratr docela vážně schovával a schovává pro sebe všechny psané i mluvené dráždivosti určené tomu druhému. To je na nervy — a zároveň útěšné.
— Neměl bych konec, říká, kdybych mu říkal všechny ty pošetilosti. Říkáte o něm jen samé hrůzy — nazýváte ho bezcitným, starým scvrknutcem, sobcem, jezuitou, bídákem, hnusnou náturou, marnivcem, a... a protože má o vás velmi dobré mínění, nechci to kazit.
Takže všechny ty roztomilé hádky byly předurčeny zemřít v širokém klíně architekta...
Zdá se mi, jako bych podnikla výlet do Damvillers — tolik nám toho vyprávěl: plány obrazů, způsob života; nic netají, nezakázal o tom mluvit, a ne... Jestliže nás nepozval prohlédnout si studie z Concarneau, je to proto, že nikdy nikoho nezve — ostatně by mu přišlo domýšlivé zvát na pár skic namalovaných tak nějak v Concarneau, kam jel odpočinout; a způsob, jímž byl u nás přijímán, [Škrtnuto: musel] ostatně takovým formalitám sám od sebe zamezoval. Byl by potěšen, kdybychom přišli, atd. A dokonce i pro velké obrazy nikdy nikoho nezve — říká jen svému skromnému bratru, aby uvědomil pár přátel...
Ale tohle je závažnější: když bratr zmínil můj obraz, řekl mu: proč jsi mi to neříkal v Paříži — byl bych se šel podívat.
— A já mu v Paříži nic neřekl, protože kdyby přišel, vy byste mu jako vždy vše schovala — neví nic o tom, co děláte, leda o vašem Salonu. Koneckonců přetáčíte plátna lícem ke zdi — víte, že vás pak nikdy nebude chtít vidět malovat, budete-li to dělat!
— Bude chtít, pokud já budu chtít, pokud ho požádám o radu.
— Vždy vám ji rád dá...
— Ale já nejsem jeho žačka, bohužel...
— A proč ne? Nic jiného by si nepřál — byl by velmi polichocen, kdybyste se ho poradila, a dával by vám nezaujaté rady s opravdovým citem pro věc, neboť soudí velmi správně, bez předsudků... A byl by šťasten, že má zajímavou žačku — věřte mi, byl by velmi polichocen a velmi rád.
Dost, není liž pravda? A víte, že pokud jde o Julese, architekt si žerty nedělá — to je pro něj svaté.
Nu, to mě těší. Velice.
Pod vlivem tohoto příznivého dojmu se pouštím do otravných žertů, nehodných vážné ženy; architektovi z toho bolí hlava — říká, že jeho mozek se stává jako ocet pozorovaný mikroskopem: vše se hemží, řítí, točí, člověk z toho šílí.
Zapomínám říci, že jsem propíchla portrét Diny — nešlo to. A nic není tak blahodárné jako zničit vlastní dílo: člověk se zrodí znovu, je připraven začít od začátku, cítí nové síly.