Sobota 12. ledna 1884

Pan Franceschi přišel dnes ráno — Jules Franceschi, sochař, ovšem — mé pokusy o modelování odbyl zaslouženým pohrdáním, ale mou malbu velmi pochválil. Říká, že je to jistá medaile a že o mém obraze mluví se svým důvěrným přítelem Wolffem.
Ve dvě hodiny návštěva Boulangerova — řekl totéž co Franceschi, krom slov medaile a Wolff.
Maršálová přijede pro Claire a pro mě a jedeme k Lefèvreovi a k Tonymu. Franceschi a Boulanger jsou oba ze staré školy — a proto bych měla být jejich souhlasem nadšená — oba řekli: „Ten žánr nesnáším, ale v tomto žánru je to velmi dobré.“
Udělali také kritické poznámky, jež mi polichotily — protože dokazují, že je to vážné.
Co se Lefèvreho týče — musím přiznat, že jsem jeho talent dostatečně neocenila. Viděla jsem u něho věci ideální formy. Přesnost, pevnost, půvab — dotažené do krajnosti. Tuto formu mám raději než formu pana Ingrese — u Lefèvreho jsou jemnosti linií, jež doslova okouzlují oko. A nic neurčitého, váhavého — neúprosná a rozkošná přesnost — nikdo nedělá akt jako on… Není to krásná pastózní malba, souhlasím — ale jsou v ní vytříbené rafinovanosti a jemnosti a zároveň velká síla.
Je to mistr. Jeho portréty jsou obdivuhodné — ač postrádají lesk a snad onoho přesahu.
Ale forma je tak správná, že vše ostatní člověk zapomene — nebo skoro. A pomyslet To je ten, kdo by byl udělal můj portrét! A pomyslet, že jsem to čekala od Tonyho, toho věrného tlumočníka mé osoby…
Tony — to je věda… Přibližně — je to ostatně jen maketa.
Lefèvre vůbec nevypadá na svůj talent — vypadá jako tlustý kadeřník — má rozkošnou ženu a hezké děti a kreslí stejně dobře jako Bastien-Lepage.
Zpočátku pořádně nepochopil, že jsem to já — nepoznal mě a ptal se mě, jak se mám, protože mě patrně měl za mou sestřenici — tato mýlka trvala půl hodiny — a potom se stal velmi milým a poděkoval mi za čest, jež mu prokazuji návštěvou, dodávaje, že je obzvlášť šťasten, že mě vidí atd. atd.
Příští neděli přijde se podívat do mého ateliéru.
To jsou lidé z Julianova ateliéru a ten tlustý Žid nikdy nepomyslel na to, že by mi je poslal. Ti Canrobertovi jsou andělé.
„Cože, to jste vy, slečno! Vy jste to?“
„Ale ano, pane.“
„Ach! Nu pak mi dovolte říci, že jsem obzvlášť šťasten atd.“
Jak se mu změnil obličej! A až budu slavná, tyto věci budou mnohem výraznější…
Dnes večer k večeři jen několik lidí — opravdu nejbližší. Gaviniovi, Géry, Saint-Amand, Julian, Villevieille, Tchernitská, která přijde náhodou.
Oblékám se do bílého kvůli Novému roku a jsem velmi milá. Kolem jedenácté přišly maršálová a Claire — byly na podpisu svatební smlouvy slečny de Saint-Martin.
(pokračování v příští knize)

Poznámky

Jules-Elias Franceschi (1825–1893) — francouzský sochař. ↩
Pozn. překl.: Albert Wolff (1835–1891), nejvlivnější pařížský umělecký kritik, pisatel deníku Le Figaro. ↩
Pozn. překl.: Julian: Rodolphe Julian (1839–1907), zakladatel Académie Julian. Mariin přívlastek odráží běžný antisemitismus jejího společenského prostředí; Julian ve skutečnosti Židem nebyl. ↩
Podpis svatební smlouvy (le contrat) — ve francouzské měšťanské a aristokratické společnosti byl podpis svatební smlouvy formální společenskou událostí, jíž se často účastnil širší okruh hostů než vlastní svatby. ↩