Pondělí 24. prosince 1883

Tony přišel dnes ráno. I on je spokojen — ke soše chladnější než Julian, ale spokojen. Připomněla jsem mu dopis, v němž jsem ho žádala, aby mě posuzoval jako neznámou na Salonu. Odpovídá, že si za slovem „dobré“ přesto stojí.
U kluků by si přál více atmosféry… více… Souhlasím a udělám to. Je to dobrý člověk — ale považuje mě za neschopnou namalovat Svaté ženy, protože jsem ve škole nestudovala draperie a protože jsem se neinspirovala michelangelovskými pózami. Příroda je větší než Michelangelo. Chudáček.
Ta stará tupice Engelhardtová nás dnes večer strašlivě rozrušila. Přišla kolem páté (ne na večeři) — a když někdo přijde takhle, musel se v tom plesnivém prostředí vyrojit nějaký klep. Dobrá. „Je tohle čtvrť Monceau?“ ptá se ta zpuchřelá bába.
„Ano, proč?“
„Protože ‚Gil Blas‘ otiskl, že v téhle čtvrti žije mladá cizinka, která se výhradně zabývá malířstvím a je těhotná se ženatým mužem.“
Čekala nepochybně, že to vezmeme na sebe — bylo by to příležitostí naříkat nad nemravností a hanbou novin, které neumějí nic jiného než vymýšlet atd.
Omezila jsem se na otázku:
„A kdo je ta dívka, ví se to?“
„Ne, nevím — paní Tomanská (stará tupice taktéž) mi to vyprávěla, četla to.“
A mluvilo se o něčem jiném.
Ona samotná tím nechce nic špatného — ba přišla s tím dokonce z dobrého rozhořčení — ale přiznejme si, že je to drzé a hloupé… A je to hloupé… Ta imbecilka si představovala, že budeme hlasitě protestovat a bude o čem mluvit a co vyprávět. Ne — opravdu Rusové… Rusové i dobře vychovaní mají domovnické hlouposti a hrubosti.
Já jsem to přijala s jakýmsi potěšením. Útok až příliš zrůdný přestává být věrohodný, a tím, že odhaluje hrubou zaujatost, zbavuje veškeré váhy i dřívější pomluvy.
Máma a Dina šly koupit noviny — otevřela jsem je s obavou, že omdlím, a přečetla jsem tyto řádky:
„Nadměrná tloušťka jedné velmi vysoce ceněné mladé cizinky v pařížské smetánce tvoří předmět komentářů v salonech hispanoamerické kolonie. Dotčená dívka, jež zbožňuje umění, navštěvuje již několik měsíců ateliér malíře bydlícího poblíž Parku Monceau, a ten je viníkem. Bylo by to ještě nic a škoda by se dala napravit — jenže tento lámač srdcí je ženatý;“
Poznali byste mě? Já ne. A muselo to být přečteno domovnicemi, které to pochopily naopak a zapamatovaly si jen „těhotná“, „cizinka“ a „malířství“. Malířství!
Kdo to asi může být? Asi slečna Bashkirtseffová. Ne, to je příliš idiotské. Na mou čest.
Veliký, nesmrtelný Gogol zachytil takovéto postavy ve svých popisech ruských maloměst — zázračným způsobem.
Ne že by se ty noviny zdráhaly psát tu nejstrašnější hanebnost — a pokud ne tentokrát, dojdou k tomu jindy a nepřekvapí mě to, žijí z toho — ale takto hledat… To je prostě hloupé. A pomyslet, že nám ta hrozná idiotka způsobila dvě hodiny rozrušení.
Přitom jsem to vzala velmi dobře… Jenže ty stařeny to budou všude opakovat… Naštěstí první myšlenka každé bude sehnat ten článek — ale je to přece jenom otravné.
„Mysleli tím ji?“
„Ne?“
„Myslíte?“
„A přece.“
Inu…
Pop a Bagnitsky k večeři.

Poznámky

Pozn. překl.: „Gil Blas“ — pařížský bulvární list proslulý drby a skandálními záznamy ze společenského života. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „gentry“ — vyšší společnost. ↩
Nikolaj Gogol (1809–1852) — ruský spisovatel, jehož díla — zejména Mrtvé duše a Revizor — zvěčnila klevetící a lhající maloměstské figurky, jaké má Marie na mysli. ↩