Neděle 23. prosince 1883

Julianovi nedůvěřuji — žádám Tonyho, který přijde zítra ráno.
Obědváme u hraběte Mazewského, jenž nás desetkrát prosil, abychom mu prokazaly čest a přišly se podívat na jeho palác a sbírku uměleckých předmětů.
Přijímací povinnosti obstarává jeho matka.
Vzhledem k povaze toho pána jsem myslela, že bude nad vchodem rozpjat velum a obsluhovat nás bude šest majordomů v krátkých kalhotách. Bylo to žalostné — nedovede přijímat. Jeden zmatený sluha. Hraběnka matka příliš prostá, směšný oběd… Ostatně.
Palác je velký, nová přístavba obsahuje honosné pokoje — na monumentálním krbu busta Agrippova (!). A obrazy — k rozebrečení koček. Ne… Nic není tak smutné jako ta hromada velkých, obrovských pláten podepsaných napůl známými jmény — pretenciózní banality, které vám už na Salonu div nevypíchly oči. Věci draze zaplacené a pro oko umělce zdrcující.
Vidíte, jak štěstí spočívá v jakési mravní krátkozrakosti — a ne v tom zjemnění vkusu, o jehož získání se tolik namáháme nebo jenž je vrozený… A to je bez léku. Člověk trpí po tisíci stranách neznámých prostému lidu — je jako člověk jenž by viděl předměty skrz, jehož oko by bylo vybaveno mikroskopem; ten ubožák by nemohl ani jíst ani pít ani milovat nikoho. Chyby vkusu, taktu — hloupé rozhovory — honosně vyzdobené salony — žalostné obrazy… Vše uráží, nudí, unavuje a především rmoutí — protože tím, jak neustále vídáme odpudivé a dráždivé věci, nabýváme jakési smutné a rezignované lhostejnosti… Praví umělci nemohou být šťastni — předně sami vědí, že jim velká masa nerozumí; vědí, že pracují pro sto jednotlivců a že ostatní se řídí svým špatným vkusem nebo „Figarem“. Nevědomost ve věcech umění je ve všech vrstvách děsivá. Ti, kdo o něm hovoří dobře, opakují, co četli nebo slyšeli od tzv. odborníků.
Opravdoví boháči jsou ještě to nejlepší — kupují to, co stojí nejvíce, a to jsou vždy obrazy s určitou hodnotou: buď módní, nebo akademické, jež možná nechávají chladnými, ale přece jsou hodny úcty. Avšak ti půl-bohatí nebo lakomci! Nekupují ani díla mladých — na to je třeba rozlišovacího smyslu — ani díla slavných; kupují velká plátna vystavovaná v salonech, podepsaná čestně proslulými jmény. To je ze všeho nejhorší.
Ostatně… Myslím, že jsou i dny, kdy člověk příliš živě pociťuje všechnu tu bídu; jsou dny, kdy je nesmyslný rozhovor obzvlášť nesnesitelný, kdy vás hlouposti bolí — kdy vám působí opravdový žal, když musíte dvě hodiny poslouchat, jak si lidé vyměňují nesmysly, které nemají ani tu přednost, že by byly veselé, ani světský lesk.
Poznamenejte, že nejsem z těch vznešených duší, které pláčou, jsou-li nuceny poslouchat salonní banalitu, drobné klepy, obvyklé komplimenty, úvahy o počasí nebo italské opeře.
Nejsem tak hloupá, abych všude vyžadovala zajímavý hovor — a vše, co je světskou banalitou, občas veselou, častěji mdlou, mě nechává klidnou; to je zlo, jež snáším, někdy dokonce s potěšením. Ale pravá pošetilost, pravá hloupota, pravý nedostatek… Prostě — absence světské banality zároveň s absencí ducha — to je pomalé umírání.
Chtěla bych vám citovat věty — ale to by dalo jen slabou představu… Prostě — věci tak hloupé a tak prázdné a zároveň tak těžkopádné, že vás přepadá netrpělivost!!!
Po odchodu jsme šly ke Gaviniům a na charitativní prodej.
Starý Géry u nás dnes večeří. Syn odjel zpět do Konstantinopole.

Poznámky

Pozn. překl.: „velum“ — velarium; látková markýza či strop napjatý nad prostorem, v antickém Římě nad amfiteátry, později i v luxusní výzdobě slavnostních síní. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „maîtres d’hôtel“. ↩
Pozn. překl.: „culotte courte“ — krátké kalhoty ke kolenům, součást slavnostní livrejní uniformy sloužících v bohatých domácnostech 19. stol. ↩
Pozn. překl.: „grandes machines“ — velká plátna, velkoformátové akademické malby s ambiciózními náměty; v 19. stol. pejorativní výraz pro díla usilující o efekt. ↩